Sedíme s Endrů v prázdném pokoji, přepočítáváme vážené průměry našich studijních úspěchů a kolem nás se válí tašky narvané našim školním rokem. Plakát z Václava, počítač s plochým monitorem, darovaná pánev, kalendář z Levných knih zakoupený v půlce roku, draze získané telefonní číslo na pěknýho spolužáka, jmenovka z uvítavího večírku, zátky od piva z naší první drobnější piatiky, propiska z Českého statistického úřadu, a kapesníky ... spousta poplakaných kapesníků (to už jsem si vymyslela pro dolazení atmosféry, protože tu žijeme jako dvě tvrďačky, tudíž nepláčem, ale kdyby v nás bylo jen o kapku víc estrogenu, bulíme jak želvy vobě)
Jinak moje zavazadla se sestávají ze dvou obřích tašek, krosny a dvou igelitek. Domů jedu se dvěma klukama tak chci vidět kdo to vodstěhuje. Pokud by se stalo, že já jako poměrně úspěšná třeťačka, tu dnešní cestu nepřežiju, věřte, že mi je teď smutno. Ale mám taky radost, že jsem něco dokázala. Je to zvláštní, chtěla jsem dneska udělat nějakej zase zásadní životní krok a zase se mi to nepovedlo, tentokrát mi v cestě stála lednička. Jako obvykle.
Tak se mějte pěkně všichni jimž nejsem lhostejná a držte mi palce ať vám v září zase napíšu. A ať je to něco veselýho!
