v patách s chřipkou

Kdykoli mi jde o nějakou náročnou zkoušku, zápočet, společenskou událost nebo prostě jenom o něco, kde nesmím chybět - skolí mě nějaké bolení. Když už jsem překonala silný hexenšus, s nímž na zádech jsem byla nucena vydat se na státnice, dále přijímací zkoušky do našeho navazujícího ústavu s tímtéž pokouší se o mne v sedmém týdnu školy chřipka. Bydlíme tu trochu odříznutě, tak jsme jednou zmoklí seděli hodinu a půl na přednášce a než jsem se stihla převléct do suchýho, už mě měla. Začala jsem kýchat, krk se mi stáhl a druhý den (včera) jsem pocítila ono známé pálení v krku. V noci jsem stihla naspat jenom asi pět hodin, nebot jsem se pořád budila a to mám zítra dva poměrně důležitý testy. Kdybych se aspoň v noci mohla učit, ale to jsem se snažila neudusit. Takže teď mě bolí celé tělo, chce se mi spát, musim se učit a má přijet aspoň na otočku Honza... No nebudu to přemáhat, jdu spát. Zítra to nějak dopadne. Musí

lednice se musí větrat

Naproti zastaralým předsudkům, že lednici je nutné jen otevřít, vzít jídlo a zavřít, zastávám já po poslední zkušenosti názor naprosto odlišný.
Stěhujeme se pomalu z bytu. Přespáváme v něm spíše výjmečně a tak vždy, když se tam vyskytneme, jdeme naprosto instinktivně do ledničky. A v poslední době se z ní vždycky vyvalí smrad, jako by v ní chcíplo nějaký zvíře. Zprvu jsme pečlivě vyndavali všechny zbytečky potenciálně shnilýho jídla, vyplachovali lednici octem, podezřívali měsíc starý droždí z toho puchu a nic jedlýho už jsme v lednici nenechávali. Za posledních 14 dní je obsah lednice následující: 2 PET lahve s vínem, krabička FLORY, kečup, hořčice, zatavený sýr a mlíčko do kávy. A opět, i když by tam nemělo co hnít a smrdět, když jsem otevřela lednici, musela jsem poodstoupit. Z toho mi jasně vyplývá, že lednici je nutno větrat. Pravidelným otevíráním a zavíráním. Nahlížením, vybíráním, nočním lovem... čím delší větrání, tím lepší.

Už mě to štve!

Pro ty, tkeří si to nedovedou představit. Přihlásíte se na vysokou školu. Dá se říct, že na jednu z prestižnějších vysokých škol v Ćeské republice. Myslíte si, že když jí vystudujete, budete mít u potenciálního zaměstnavatele alespoň stejné šance jako absolventi jiných vysokých škol. Ale ouha. Najednou se logo vaší alma mater začne objevovat ve všech médiích v souvislosti s nějakou hnusnou aférou na právnické fakultě. To logo, které je pro všechny fakulty na univerzitě stejné. To logo, které je na všech pracích, které pro školu odevzdáváte... To je jeden pohled. Pak jdete k lékaři. Dříve jste u lékaře řekli, že studujete na Západočeské univerzitě a doktor řekl "hmmm, a co?" a dnes řeknete že studujete vysokou v Plzni a už se vás rovnou s pošklebkem ptají , jestli práva. Nekecám, tohle se stalo. Jakoby už v Plzni nebyla jiná fakulta. Myslím si, že pokud chce mít fakulta nějakou podvodnou činnost bokem, měla by brát ohled i na těch bezmála 20 tisíc studentů, kterým tím zkazí pověst. Díky!

Podzimní procházka

Ačkoliv oficiálně podzim ještě nezačal, příroda říká o počasí svoje. Stromy začínají přecházet od zelené, která na jejich listech stále drží, ke žluté a v některých případech až do nádherně rudé barvy. Miluji podzimní odpoledne, kdy ještě krásně svítí sluníčko, venku je tzv. na mikču a vzduch pořád voní. Po celém létě je to konečně období, kdy můžeme zase vyjít na procházku bez prášků proti alergii a plně si to užít. Ruku na srdce dámy, v tomhle počasí na podzimním sluníčku naše vlasy září ještě víc, než normálně a v manžestrových kabatcích a pastelových šálkách kolem krku si připadáme ještě ženštěji, než kdy jindy. Tu a tam se ze stromu snese lístek a spadne nám přímo do cesty. Po parcích se potulují dvojice, které také pochopily, že by byl hřích nevyužít tohoto krásného počasí. Dnes každý vršek vypadal jako Petřínská rozhledna... No dobrá, cítím se zase zamilovaně.

nová kolej

A nyní po delší době opět studentkou. Právě před pár dny jsem se nastěhovala na konec světa, chcete-li do Dna pytle. Přesněji je moje adresa Borská 57, ale to stejně moc lidem nic neřekne. Kolej je to neznámá, odstrčená a v polích. Plná strojařů, faváků, felařů, designerek a pár z nás – šílených ekonomů. Ti výše zmínění to mají nejblíže do školy, ale mě sem přitáhla šance bydlet s Honzou. Krásně jsme si to vymysleli, všechno vždycky na poslední chvíli klaplo, až na tu nejdůležitější zkoušku – státnici. Takže teď jsem tu sama se čtyřma barákama plnejma strojařů. Samozřejmě trochu přeháním, ale poměr děvčata:chlapci tu bude asi značně nevyrovnaný. Abych si pořád jenom nestěžovala na to jak jsem tu odstrčená, objektivně popíšu kolej a pokoj.

Kolej se nachází osm minut svižnější chůze od zastávky Klatovská – Dobrovského (už se mi několikrát stalo, že jsem řekla Klatovská – Jungmanova, tihle chlápci se mi vždycky trochu pletli) což je zastávka na hlavním tahu Plzní. Což je poměrně pozitivní stav. Na naší fakultu je to asi deset minut tramvají a tím se dostanete vlastně přímo do centra města. Už mám zařízenou Plzeňskou kartu, takže budu moct jezdit i bez jízdenek. Kdyby mě popadla touha po nákupní vřavě, sednu zase na tu oblíbenou tramvaj a s jedním přestupem jsem za chvíli na Borských polích, kde je téměř všechno. Jinak přímo z okna pokoje vidím na vysoký naváděcí sloup Mc Donalda, který je přímo tam z čehož soudím, že bych tam došla i pěšky. V noci to tu moc hezky svítí. Přímo u koleje zastávka není, takže všechno co se vám zdá neskutečně blízko nejdřív městskou vlastně objedete a pak vás tam vysadí. Mezi dvě nezbytné věci tady se řadí neustále nabitá MP3 a pepřový sprej. To první pro udržování poměrně rychlého tempa chůze kdekoliv a to druhé spíš pro dobrý pocit. Občas tu prý někdo vyskočí a předvádí se. Nechci být překvapená, tak mám obé. Na zimu se také chystáme pořídit si gumáky. Odsud je to téměř všude přes louku a když přes ní nechcete jít, tak si zajdete. Už jsem se rozloučila se všema botama na podpatku, se sandálema a sukněma. Nejoblíbenější obuv jsou zde glády, conversky a na zimu pohorky. Ještě že nejsem žádná „kikina“ která potřebuje mít střevíčky na podpatečcích. To by mohlo o obecné poloze koleje být všechno. Jinak náš areál se skládá ze čtyř paneláků – armabetonů. A2 a A3 jsou propojeny spojovací „chodbou“ v přízemí. Ty uvozovky jsem použila protože se jedná jenom o vymezenou cestu skrz původní staveniště, obehnanou pletivem potaženým zatemňovací folií (asi aby se studenti zbytečně neděsili toho, co je kolem). Když se ovšem překoná tato opravdu hnusná část, dostaneme se do příjemné kolejní budovy s vrátnicí, moderním výtahem a krásnými velikými pokoji. Docela jsem obrátila, že? Ale je to pravda. Pokoje jsou opravdu nádherné. Velké, světlé s poměrně moderním bílým nábytkem, na který jsem byla zvyklá z Chebu. Před pokojem je prostoná chodba se skříněmi, botníčky a věšáčkovou stěnou na bundy (neuvěřitelně roztomilé). Dokonce máme i vlastní kuchyňský koutek s ledničkou. Vařič je jen v kuchyňce na patře, spolu s mikrovlnkou a varnými konvicemi, ale nikdo nám nebrání přivézt si vlastní a dát si jí do té naší minikuchyňky. Pokoje nám nejdřív přišly smutné, ale když jsme sem navezli plného Golfa věcí, vypadá to tu už poměrně útulně. Máme tu naše závěsy, povlečení, deky přes postele, obrázky a hlavně bedny s pořádným subwooferem, které dokážou přeřvat to neustálé krákání vran, které tu krouží jako v hororu od Hitchkoka. Ještě že se ptáků nebojím. Koupelnu a záchod bych možná řešila trochu jinak, ale i na to si zvyknem. Jsou tu oddělené a tudíž hrozně malinké, ale aspoň se nebudeme muset dohadovat o tom, kdo pujde na záchod a kdo do sprchy. Jsem celkově hrozně zvědavá, kdo se sem nastěhuje do vedlejšího pokoje. Spolubydlící do mého pokoje už mám. Jsme už dlouho kamarádky, ale těch sousedek se trochu bojím. Ale snad s nima bude domluva. Jdu si ještě trochu číst, než se mi podaří zprovoznit internet. Jo a z okna jsou k vidění srny a bažanti!

Valentýnské vyznání

Nikdy jsem tenhle komerční svátek neslavila. Nebo jsem se ho spíš snažila ignorovat, kvůli neexistenci spoluslavitele. Teď, když přišel můj první velký a vážný vztah, přijde mi najednou jako naprostá hloupost vyznávat si lásku pomocí nějakých dárečků, které vybíráte s děsem v očích místo s láskou v srdci. Možná si říkáte: proč s děsem, když ho miluje? Ale už jsem se s jedním dárečkem nestrefila a bylo mi to sděleno (a Zuznu to zamrzelo). Proto teď tolik blbnu, když mu mám něco koupit. Sice jsem založením romantička (nebo jsem si to alespoň po celých svých 22 let myslela), ale nedokážu kupovat takový ty blbinky jako plyšáčka se srdíčkem a něco co je vod pohledu celý růžový. Myslim si, že by to to moje racionální zlato stejně neocenilo. Tak jsem nakonec zvolila něco co ukáže, že už ho alespoň trochu znám a rezignuju na srdíčkovaný taštičky. Dostane to tak, jak to je:)