Dvě formy na bábovku

pohřební

2012-01-23T13:55:00.000-08:00

žiju v nějakém divném světě. V mém světě jsou obchody (když pominu ty obří) stále zavřené, výlohy zhasnuté, den tmavý. Den jako takový má jen 16 hodin - osm hodin pracuji a osm spím. A z mých kolegů by se měli pravděpodobně stát mí přátelé. Hlavní problém tkví v tom, že prostě nechci aby to byli mí přátelé. Kamarády mám jiné, bližší, lepší. Kamarádi mne nenutí dělat si gelový nehty, abych byla upravená. Netlačí mne do toho abych si nechala obarvit hlavu melírem, protože mne to zaručeně hrozně prosvětlí a dodá mi to šmrnc. Kamarádi mne mají rádi i s nehtama okousanýma na maso, s mou původní barvou vlasů (za kterou si stojim a mě se prostě líbí!) a ve vytahanym tričku a děravejch džínsech. Jenže sociální skupina, do níž jsem teď byla zařazena se mne snaží předělat k obrazu svému. A já ten obraz nesnáším.

Ps: ještě jedna vtipná k dobru - Jednoho rána jsme odnášeli do auta urny s Honzovo prarodiči a máma se na mě otočila a vzhledem k mému dress codu vtipně dodala: "Von někdo umřel?"

vánoční kompromisy

2011-12-20T11:46:00.000-08:00

Po třech letech vztahu kdy spolu dva "jen" chodí (tzn. nebydlí) přichází otázka "jak to bude o Vánocích?". O prvních společných Vánocích stačilo vidět se ráno a pak třeba druhý den. Druhé Vánoce už byly ve znamení návštěvy po večeři. Ale jaký je ten třetí stupeň? Teď už je jasné, že je třeba absolvovat vánoční večeři v obou spřátelených rodinách, ale kdo bude první a kdo druhý? A jak se nepřežrat, když budou následovat dvě večeře v tříhodinovém rozestupu? A jak to propána bude vypadat příští rok, když už letos nevíme, kam dřív skočit?

Jsem snad jediná....?

2011-10-20T11:45:00.001-07:00

jsem snad jediná, komu tak hrozně vadí kliknout vůbec na seznam.cz nebo idnes.cz případně na jíné dennně navštěvované servery, kvůli tomu, že tam na mě bude koukat poměrně detailní fotka umírajícího Kadáfího? Mě se z toho prostě zvedá kufr. Nejsem pro to, aby někdo někoho zabíjel. A když už to udělá, tak ho proboha nevystavujte na všech stránkách!!! Dobře, možná to byl lotr, ale nechtěla bych bejt třeba mámou, jejíž dětsko najede na nejfrekventovanější stránku a tam na něj koukne zohavená mrtvola. Já už jsem dospělá a stejně se mi z toho obrázku dělá špatně.
Jsem asi cíťa, ale tohle posrali.

celebration jazz mess

2011-09-28T13:39:00.000-07:00

Po dlouhé době jsem se nechala ukecat a jela do Kadaně "za kultůrou". Na Ventilky se chodím dívat (poslouchat je) poměrně často - minimálně jednou do roka v rámci společného výročí (mrk mrk), ale tohle bylo mimo plán. Holky mi říkaly, že to bude velkolepá akce a super a skvělý. No a vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla na sváteční den co na práci, jela jsem se podívat. Mimo to, že jsem v Kadani potkala dávno neviděné známé, cítila jsem se zase jako doma. Přišlo mi, že mě rádi vidí a já ráda viděla je. Taková příjemná atmosféra a to koncert ještě nezačal. S první minutou mi bylo jasné, že tohle jen tak neusedim. Sedět na jazzovém koncertě v kostelní lavici je i v případě mše dost náročný. V lavici se nedá dobře vrtět, kejvat do rytmu, houpat bokama... no a hlavně je z ní blbě vidět na muzikanty! Když jsem se z lavice vysoukala, zjistila jsem, že za klavírem (on tam fakt za hlavama těch lidí byl klavír!!!) seděl sám pan Růžička (autor), že tam je minimálně tříčlená smyčcová sekce a stejně tak i dechová. Další nástroje jsem objevovala podle toho, jak mi uhýbaly hlavy ze zorného pole. Mluvit tady o kvalitě hudby samotné by bylo zbytečné. Celkový dojem byl prostě jedinečný. Kdybych v pátek nejela na svatbu, asi bych se šla podívat ještě jednou. Můžu vřele doporučit.
Jediné co mne trochu překvapilo bylo, že jsem podle zpěváků byla jediná, kdo si to takhle užíval. S tím, že jsem vylezla z lavice a v ústraní si kejvala do rytmu. Ale myslím, že ostatní se jen styděli a v duchu kejvali taky. Ventilky mi pak ještě asi jako váženému fandovi zařídily eskortu až domů vlastním řidičem a myslím, že zážitek byl kompletní.
Zápis je tak neučesaný proto, protože kdybych ho ještě revidovala, tak ho neuveřejním. Jdu spát,dobrou

Dobrodružství Frantíka Finna

2011-07-28T13:15:00.000-07:00

Považuji se za nadprůměrného čtenáře. Bohužel má nadprůměrnost nespočívá v kvalitě, ale spíše v kvantitě. Tytam jsou sice doby, kdy jsem na jedno posezení na záchodě dokázala zhltnout celé "stopáče" (vrstevníci určitě vědí), ale ani dnes mi nečiní problémy přečíst teba sto dobře čtivých stran za hodinu. Jelikož za pár dní nastupuju do práce a zase bych se k tomu měla začít učit, rozhodla jsem se, že si ještě naposledy trochu smlsnu na beletrii. Na půdě jsem vyhrabala po dědovi pár zaprášených knížek (Jirotka - Saturnin, Marshall - Už zase skáču přes kaluže, Twain - Dobrodružství Frantíka Finna). Vybrala jsem poslední zmíněnou. Je tenounká, ale zaujalo mne, že byla vydaná v roce 1900 jako první vydání. Je opravdu krásná a hlavní hrdina se v ní jmenuje pěkně po česku - Frantík. Neví někdo, proč mu nebylo necháno jméno Huckelberry? Co pamatuju, učili nás ve škole, že se přeci jména nepřekládají. Byl to důkaz vlastenectví? Co o tom soudíš Honzo? Jsem zatím asi ve třetině a knížka se mi líbí, jenom tohle mě zarazilo.
Jinak dodnes nemůžu zapomenout na probděné noci s Pánem prstenů na klíně. Do prvního dílu jsem se musela trochu nudit, o druhém ani nevím, že jsem ho četla a třetí jsem obrečela jako želva. Do brzkých ranních hodin jsem seděla na posteli, kazila si oči, nohy jsem měla přesezené, mravenci si v nich dělali dálnice, ale já se nemohla odtrhnout. Druhý díl jsem dočetla tehdy ráno v půl sedmé a rychle jsem dělala jako že spim. Myslím, že člověk by si neměl pamatovat jen obsah knížky, ale i to, co se dělo okolo jejího čtení.

měsíc plný dobrých zpráv a zkušeností

2011-07-27T04:46:00.000-07:00

Po asi dvaceti rozeslaných životopisech se mi ozvali jen tři potenciální zaměstnavatelé. Po tom, co jsem slyšela od ostatních v mé situaci, je to ještě slušný průměr. Z těchto tří ozvivších se zaměstnavatelů vyšly dva pohovory. U obou dvou jsem se dostala do druhého kola a světe div se - jeden skončil budoucím podpisem pracovní smlouvy. Ten vítězný pohovor byl extrémně hnusnej. Hodina vyptávání, modelových situací, gramatického testu z angličtiny a kupeckých počtů. Při odchodu jsem měla skoro v očích slzy a říkala jsem si, že tam snad ani pracovat nechci. A co čert nechtěl, ozvali se, že mě chtějí. V pondělí nastupuju. Pro rodiče to je nejradostnější zpráva dne, týdne, měsíce... Já mám lehké obavy, ale to k tomu asi patří. Ještě před tím vítězným pohovorem jsme stihli strávit šest nádherných dní s mužem mého srdce na Slapské přehradě v kempu Skalice. Šťastnějších šest dní jsem snad nezažila.I když počasí nebylo vhodné na koupání, bylo nám tam nádherně a oba jsme byli šťastní. A šťastní jsme i dnes, když jsme se dozvěděli, že pán Bůh udělal zázrak a z jednoho páru se za pár měsíců stane rodina. To jsou zkrátka dobré zprávy, ne?

Když není kocour doma

2011-06-24T13:42:00.000-07:00

má kočka pré!
Takže sedí na zšeřelé verandě, poslouchá cvakání kapek deště na střechu, Lunetiky, pije víno při zapálenejch svíčkách a je jí zatraceně smutno, že je na to sama.

Zuznin mýtus o ořechovce

2011-06-22T16:03:00.000-07:00

Aneb „Do domácí ořechovky patří železný hřebík – někdo mi to říkal“!

Tuto věc jsem zarputile tvrdila svému širému okolí, dokud jsem se sama nevyvedla z omylu. Věc se má následovně:
Tento mýtus se zakládá na faktu, že mi tehdy (v době vzniku mýtu) mohlo být tak sedm let a ještě jsem nedělala rozdíly mezi hřebíkem a hřebíčkem. Nyní, po prostudování všech receptů na domácí ořechovku na internetu jsem se nikde nedočetla, že by po přidání kusu kovu, případně propíchání ořechů tímto kovem, byla ořechovka lepší. Nedochází k žádné speciální chemické reakci (jak jsem si to bláhově celý život představovala). Jde jen o to, že nezralé vlašské ořechy – trhané nejpozději na sv. Jána – se napůlí (nebo alespoň propíchají) a naskládají do sklenice s již zmiňovaným hřebíčkem a dalším kořením, cukrem a alkoholem. Pak se na to na chvíli zapomene a odvážnějším jedincům to lze po čase podávat.
Obvyklý recept je např:
10-15 ks zelených ořechů
1 litr vodky
½ kg cukru (na ½ l vody)
kousek celé skořice
a hřebíček!
1. Ořechy omyjeme, pokrájíme, vsypeme do láhve
2. Přidáme několik hřebíčků, kousek celé skořice a zalijeme litrem vodky
3. Postavíme na slunce za okno nebo na jiné teplé místo a necháme 4-6 týdnů vyluhovat
4. Pak přefiltrujeme, přidáme cukerný roztok 500 g cukru svaříme v 0,5 l vody), promícháme a necháme další měsíc stát
5. Nakonec ořechovku stočíme do lahví a necháme v temnu a chladu uležet alespoň půl roku.

nikdy neříkej nikdy

2011-06-20T05:27:00.000-07:00

Někdy se to tak sesype. Ráno jsem se probudila po prosněné noci o tom, jak mi přišlo pozitivní hodnocení projektu, na němž visí moje inženýrská kariéra. Ještě trochu nablblá jsem volala do školy abych tedy zjistila, co je na tom pravdy. Paní sekretářka asi neměla tak příjemnou noc jako já a tak mě sprdla na tři doby a poučila o tom, co je a není náplní její práce. Tak jsem se slzou v oku (rozbrečí me každá kravina) řekla tu největší lež co jsem pro dnešek mohla a to větu že "když už mě tohle potkalo ráno, tak se mi už nic horšího nepřihodí". Hovno! v tu chvíli se asi Pánbůh náramně bavil, protože už věděl, že to určitě nebylo poslední příkoří toho dne. Během dne jsem zjistila, že i kdybych nakrásně měla ten projekt uznanej, tak se stejně nevejdu do konce prázdnin na zkoušku (další slzy - měla jsem si je šetřit). Po návratu domů mne ve schránce čekalo ono zmiňované hodnocení a to v té nejhorší možné formě. Celej projekt vlastně špatně a prostě zbytečně vyplejtvanejch 40 papírů. (moc slz už mi nezbylo)... no a ve chvíli, kdy už jsem si říkala, jak se asi pámbíček zrovna baví tak mi zavolala maminka mého Honzy, plakala mi do telefonu a ptala se kde je Honza. Zemřela mu totiž zrovna babička. Ty dnešní průsery se nám pěkně stupňujou. Jeden překrývá druhej. Teď se jenom modlím aby se nestalo ještě něco horšího a aby ten posranej den byl už za náma! Moc by mě teď uklidnilo, kdybych toho kluka měla teď u sebe a nebyl na dvouhodinový cestě špičkou.

pracovní pohovor

2011-06-16T03:56:00.000-07:00

jakmile zůstanu delší dobu doma (déle jak týden), začnou se směrem k mé osobě ubírat lehce vyčítavé pohledy (jež s přibývajícím časem přibývají na intenzitě), které mi mají naznačit, že bych měla jít do práce. Když už doma vyžehlím všechno prádlo, vyperu a uklidím, začnou mi od mamky chodit odkazy na volná místa.
Proto jsem dnes absolvovala pohovor na pozici recepční. Nezakrývám, že mne tohle pěkné místečko vždy lákalo. Sedět za pultem, podávat klíče, brát objednávky na ubytování, mile se usmívat a mít pod pultem knížku. Strašně by mne to bavilo, ale tak před pěti lety - než jsem začala studovat. Nyní to byl na pohovoru můj handicap. Nevěřila bych, že se lze překvalifikovat. Tím, že jsem byla jednou ze čtyř uchazeček, které přijely stejným autobusem (nevěřím, že jsme byly pro ten den jediné) vím, jaká je konkurence. Ostatní uchazečky splňovaly požadavky (maturita + jeden cizí jazyk) těsně. Já byla asi o dva levely výš. Paní personalistka byla ohromně milá ženská. Snažila jsem se zapůsobit jak nejlépe jsem mohla a trochu sobecky můžu říct, že jsem ostatním nasadila laťku dost vysoko. Paní personalistka ani nemohla zakrývat své překvapení, že skoroinženýrka má zájem o místo recepční. Řekla, že se bojí, abych jim pak po půl roce neutekla. Taky bych měla v její kůži strach. Sice mne bez mrknutí oka přesunula do druhého kola (o ostatních se zatím bude rozhodovat), ale věřím, že nakonec vyberou nějakou slušnou a méně vzdělanou maturantku, jež si v hotelu přeje zestárnout. Ani se nedivím.

sonny a cher - I got you babe

2011-05-31T13:25:00.000-07:00

A mě se ta písnička stejně líbí!A hrozně se mi líbí ta gesta Cher, která ještě nebyla tou slavnou (a vyspravovanou plastikovou) zpěvačkou a stejně tak se mi líbí Sonny a jeho kožešina na vestě. Oba jsou skvělí. A na začátku jak tam šílí ti Beatlesáci, to se mi taky líbí. Mě se prostě líbí dneska všechno. Bejt to na fejsbůku tak to dneska všechno opalcuju:)
BTW: fejsbůk mi v těchto dobách, kdy mám dělat spoustu jiné práce strašně chybí. Moje prsty bezděky šmátrají po "f" a ta potvora Opera mi ho stále nabízí... ale budu tvrdá a když už jsem ho jednou zrušila, tak do toho přeci znovu nespadnu! Je to jako s alkoholem, člověk se nikdy nevyléčí, může jen doživotně abstinovat. Tak abstinuju.

tři minuty štěstí

2011-05-28T10:00:00.000-07:00

Ale ne, nevyžvaním Vám to celé, ani nebudu nikomu vnucovat, jak jsme se k sobě obezřetně a opatrně (nenakažlivě) tulili mezi dveřma. Ale ty tři minuty po sedmi dnech byly to nejkrásnější, co mě potkalo a určitě pomohlo k uzdravování. A najednou vysvitlo slunko, svět se změnil a já jsem zase konečně šťastná. Na to jak jsem si to krásné setkání představovala a plánovala, tak proběhlo úplně jinak. Byla jsem překvapena v teplákách, mikině, s rozpadlým copem a zapadlýma očima. Ani nevím, co měl na sobě drahý, ale krásně voněl....

brčko

2011-05-21T14:05:00.000-07:00

seznam věcí, jež jdou do pusy dostat brčkem:
Čaj - musí být ochladlý, jinak hrozí super puchejř na horním patře hnedle za zubama
zelňačka - opět důležitá teplota - brambory vadí, zelí ucpává trubku
zmrzlina rozmixovaná s mlíkem - naprosto luxusní záležitost
pribiňák - člověk musí mooooc tahat, nemocná uzlina trpí

doufám, že dojdu i k nějakýmu masu

hodně špatná úvaha

2011-05-13T09:53:00.000-07:00

Asi je to tak. Prostě ztácím otcovskou autoritu. Ona tu tedy asi nikdy moc nebyla, ale dnes po promaroděném dni doma, kdy jsem byla opět nařčena z toho, že se doma stejně jenom válim a nic nedělám to přišlo. Vyplakala jsem se ve špajzu, z donucení uvařila na způsob pejsek a kočička čínu a řekla jsem si, že to byla ta poslední slza. Nemám tu teď svého "I am the shoulder you can cry on" proto si to musím říct sama - "Zuzno, vydrž to! Pak si zařídíš svou domácnost, uděláš si to všechno po svém a když se ti zrovna nebude chtít vařit a uklízet, tak prostě budou k večeři rohlíky a nebude ti vůbec vadit, že dřez je plnej a že ráno budeš zmateně lítat po bytě, nemaje čisté ponožky." Jé to byla schizofrení úvaha! Nicméně takové mé úvahy poslední dobou jsou. Povídám si sama se sebou, podporuji se, večer si představuju pohádky a vzpomínám na svá šťastná léta. A taky si říkám, že je to jenom období - a to se přežene.

Teď už se hodí jenom básnička, kterou maminka složila k nějaký hodně smutný příležitosti:

Každá chvíle - i ta smutná,
je v životě lidským nutná.
Kdyby byl jen z krásných chvílí,
velmi krátce bychom žili!

včerejší statusy

2011-05-09T23:28:00.000-07:00

Nějak jsem se rozepsala a protože jsem si zrušila facebook (už to bude skoro rok - neslaví se to?) musím někde sdělovat svoje pocity a stavy.
Zrovna včera bych určitě zuřivě na facebooku nadávala na všechny ty, to neposlali dost hlasů Bětušce Kolečkářový, ale nadávala bych tím sama na sebe, protože mě by nedonutil nikdo ani párem volů posílat sms do takovýhle soutěže. Ale holka byla extrémě šikovná a sympatická a to, že se jim s tím fantastickým reggae manem stala ta hezká věc a mají se rádi, nahrálo nově jenom do karet. Udělali z toho drama. Bylo mi jich líto. Myslím si, že i v televizi by se měla zachovávat nějaká míra důstojnosti. Když jsme všichni viděli, že si její milý, kvůli němuž byla vyřazena, otírá slzy a není schopen slova, tak už na to přeci nebudeme zbytečně upozorňovat, ne? Vždyť je to chlap! Chlapi nepláčou a věřím, že jemu to nebylo moc příjemný, že ho ta hrstka (víc lidí se na to určitě nekoukalo - paralelně se hrál hokej) národa viděla brečet.
Další, co bych určitě komentovala by bylo naše hokejové umění. Nechci to zakřiknout, ale naši jsou letos celkem ve formě, nemyslíte? A tak jen veeelmi potichu a úplně nenápadně doufám, že se jim povede i nadále! Do toho Češi!
Poslední dobou se mi vrací abstinenční příznaky facebookové závislosti. Možná se to nějak vztahuje k tomu výročí zrušení, třeba jsou to jakási stigmata, ale spíš je to z nudy při tom mém marodění. Moje prsty samy sklouzávají na ta známá písmena na klávesnici a tak ráda by je automaticky vyťukala. Ale ne, musím být silná, navštěvovat pouze známé stránky a hlavně!!!! Psát projekt na strategický management! Takže zuzno neflákat a psát!!!!

mladá paní

2011-05-09T04:46:00.000-07:00

Už od mých patnácti let se mi občas stane, že mi někdo řekne "mladá paní". Tehdy mi to tolik nevadilo. Přišlo mi, že působím starším dojmem, možná mi i nalejou v hospodě, ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak neuctivé tohle oslovení je. Když jdu se svým přítelem po obchodě a prodavačka na mě volá "mladá paní", chci se otočit a říct jí, že "mladá paní bude slečna, dokud si to tady mladej pán nerozmyslí", ale slušné vychování mi to nedovolí. Pokud už vypadám tak staře, tak bych si vyprošovala jen tu "paní". Akademickej titul už mám a proto na toto titulování mám nárok (podle jakýchsi akademických pravidel). Oslovení "mladá paní" nemůže potěšit ani ostatní. Vždyť všichni dobře víme, že s jeho pomocí podlejzají podržtaškové i těm nejstarším dámám, jen aby se zalíbili. A s přihlédnutím k tomuto si vždycky přijdu ještě starší. Pokud jste mě pochopili, pak děkuju. Pokud ne, nemam to nikomu za zlé. Ukrutně mě bolí hlava plná soplů a krkem se mi při každém slovu prodere kaktus. Polykání se zdá nemožné. Med to struhadlo trochu obaluje, ale neni to žádnej zázrak.

venku je teplo

2011-05-08T10:02:00.000-07:00

Jaký je rozdíl mezi 21 a 38,4 stupni celsia? Při 21 stupních se vám chce jásat, skákat, běhat po venku, pít ledové nápoje a líbat se pod stromy. Při 38,4 stupních se vám začíná vařit mozek, nohy neposlouchají, všechny velké i malé klouby v těle bolí jako čert a i když jste sebevětší jedlík, tak jídlo ztrácí jakokouliv chuť. Spoléhám se teď na pravý zázvorový čaj s medem, paralen a modafen.

spolubydlení - 1.část

2011-05-04T14:36:00.000-07:00

Už je tomu tři týdny co jsem se stala právoplatnou spolubydlící - partnerkou svého přítele. Stěhování proběhlo v několika etapách. První etapu bych nazvala nějak jako "vnukávání". Bylo totiž nebytně nutné vnuknout mému drahému myšlenku, že beze mne nemůže žít a že bydlet v jednom městě na dvou různých kolejích je zkrátka hloupost. Podařilo se! Když mi jednoho krásného odpoledne řekl "poslouchej, co jsem vymyslel" a navrhl mi sestěhování, byla jsem šťastná. Druhou fází byla akce kulový blesk, kdy jsem se stihla v jednu noc ještě mizerně vyspat na své staré dobré koleji a když jsem se v deset vyhrabala z peřin, přišla mi smska, že bych se mohla stěhovat - nejlépe ihned. Vedoucí koleje má dnes pouze do jedný (ta naše - ta jejich ještě od jedné do tří - super). Takže bleskově sbalit všechny ty krámy, který už měly bejt dávno sbalený a odvezený domů, vypujčovat si igelitky (protože do tý mojí ubohý krosny se to přece všechno nevejde) a začít zmateně pobíhat po pokoji a mávat rukama bezmocí. Nakonec jsem sbalila. Drahý přijel. Načasování naprosto ideální. Fáze vybalování probíhala dost podobně. Navíc jsem se ještě stačila projevit jako silná žena - matka pluku - a přestěhovala jsem pokoj k obrazu svému resp. tak, abychom si po všech těch láskou prosycených dnech mohli večer usnout v náručí. První dny byly zvláštní. Možná dodnes je to trochu zvláštní. Ale je to krásný. Jdeme spát, máme večerku:)

bojím se

2011-04-26T10:49:00.000-07:00

čehopak se bojím? nebojím se toho co teď vyvádí naši politici. Nebojím se ani toho, že nebudem mít kde bydlet. Dokonce se ani nebojím toho, že zítra dělám zkoušku. Bojím se toho, že za týden odkvetou i ty poslední třešně a my se nebudem mít kde políbit na prvního máje!

brzyranní zápis

2011-02-23T16:59:00.000-08:00

jak může neco hrozně hořkýho s nečím jeste vic hořkým a kyselým chutnat jako sprite?! ani jedna ze složek neni sama dobrá, ale dohromady.... hmmm. a pak se vám z toho chce blinkat.

sladkých pětadvacet

2011-02-21T13:42:00.000-08:00

S kamarádem googlem jsem zjišťovala, čeho všehno je "pětadvacet".
Takže například velmi zajímavým shledávám, že v den mého čtyřiadvacátého svátku, tedy 11.8.2010, server idnes.cz vydal článek o tom, že pětadvacet tisíc Čechů nesmí volit. Zajímavé, nicméně, já zatím volit smím, i když jsem stále přesně nepochopila, jak tohoto práva správně využít. To už bych dnes asi vědět měla.

Také zajímavá zpráva je o tom, že když miss Doležalová slavila své pětadvacátiny, dostala symbolicky pětadvacet na zadek. To jde taky dost mimo mě. Poslední (zatím) facku jsem dostala vloni a doteď štípe.

S pousmáním jsem si přečetla také, že v průběhu jednoho dne provozuje kybersex až pětadvacet milionů lidí po celém světě. Nic proti sexu po telefonu a internetu, ale na klasiku stejně nic nemá. (BTW.: žena prý snáze odpustí jednorázovou fyzickou nevěru, než dlouhodobou platonickou lásku - pche! já prostě ani jedno, asi nejsem správná průměrná žena)

Také to, že nové sídlo NATO v Bruselu by mělo stát v přepočtu na naše až pětadvacet miliard. Mě do toho nic není, ale mám pocit, že je čirým nerozumem stavět stále nové budovy. Mnoho z nás si přeje postavit pro svou rodinu dům. Nový dům. Stejně tak i já a můj pětadvacetiletý Geoffrey de Peyrac máme podobný sen. Ale kdo pak bude bydlet v těch starých a již postavených domech až jejich původní majitelé odejdou?

Nesmírně zajímavou se jeví zpráva, že nějaká Tereza přišla v proměně o pětadvacet centimetrů vlasů. Prý jí to neskutečně oživilo vlasy. Že bych se také nechala ostříhat a byla oživena?

Mimojiné i Fanánek se Sestrama oslavil pětadvacetiny a označili se za soubor kreténů. Moc pěkné označení.

A sportovec roku 2010 Jarda Jágr se cítí na pětadvacet! Až mi bude osmatřicet (jako Jardovi), budu utahaná máma od dvou dětí a mou hlavní zábavou bude navařit mužíčkovi něco bez zeleniny, odvézt děti do školy a zase je přivézt, vyprat, vyžehlit, uklidit a abych nezapomněla to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu, budu se potit abych alespoň nejbližším přátelům splácala dohromady daňová přiznání.

Dneska je mi pětadvacet.

negativní Zuzna

2011-02-01T04:17:00.000-08:00

Jsem nějak negativně založená. Poslední dva roky bych řekla, že ze mě číší čirá pozitivita a štěstí, ale občas se to prostě posere na hromadu. Školní neúspěchy se snoubí s neúspěchy doma. Domácí neporozumění a nepohoda se potká se zdravotními problémy a do toho všeho hormony. To by jeden brečel

Jo a nikdo moje články nekomentuje... Asi je to dobře, protože by mě negativní komentář ještě rozbulel

Na sv.Valentýna

2011-01-20T01:19:00.001-08:00

Jsem češka, pro mě je dnem pro velká milostná vyznání 1. máj. Na toho velkého Valentýna se u nás nikdy moc nehrálo. Dokud jsem žila svým životem staré panny, říkala jsem si, že jednou, až bude s kým tak budu Valentýna slavit v záplavě srdíček, romantickou večeří při svíčkách a nekonečnou procházkou při západu slunce. Ale ejhle. Stará panna naštěstí už nejsem, ale po prvním Valentýnském fiasku jsme se dohodli, že je to trochu pod úroveň. Říkat si jak se máme rádi jen v ten jeden den a dávat si to najevo. To už mi připomíná dušičky, kdy si všichni musíme povinně vzpomenout na své zesnulé blízké a jít na hřbitov. Po oba tyto svátky mají květinářství rekordní tržby a lidé špatnou náladu. Ale o tom jsem původně psát nechtěla.

Původním námětem tohoto článku byly včerejší promrhané dvě hodiny (resp. dnešní časně ranní). Po celodenní psychické dřině jsme se rozhodly se spolubydlou u něčeho se odreagovat. Volba padla na loňskou filmovou novinku - Na sv. Valentýna. Nedívejte se na to! Nedělejte to! Je to jen přehlídka amerických herců s naprosto plochou zápletkou (resp. žádnou). Příběh je jen tak sestříhaný, aby se zdálo, jak je komplikovaný. Vtipná scéna byla jedna. Slovo "láska" se tam obemílalo pořád (asi proto, že to bylo na sv. Valentýna), ale nějak ztrácelo význam. Romantika v tom už nebyla žádná. Nevím, jestli jsem nějak otupělá, ale přišlo mi to jako kýč. To už v hollywoodu nedovedou natočit dojímavej romantickej film?

Nejsem zapšklá, jsem dokonce hluboce zamilovaná, ale tenhle film ani zdaleka nevystihoval žádnou z podob, kterých láska pro mne nabývá. (a tahle věta se mi taky povedla dost kýčovitě, co?:-D)

den tak nějak na prd

2011-01-04T09:21:00.000-08:00

Na to jak jsem si ráno pohnojila svou ekonomickou kariéru, se zbytek dne vyvíjel dost pěkně. Skvělý oběd s mým "I am the shoulder you can cry on" a pak nabídka od Michalovy maminky, jestli nechci poslat po Míšovi řízek :) takový nabídky se přeci neodmítají! Ta spravedlnost na světě přeci jen je.

malé morální dilema

2010-12-16T22:43:00.000-08:00

konečně se při rekonstrukci našeho domu dostalo i na koupelnu. Začalo se ještě v době, kdy mi byly nějaký Vánoce uplně ukradený (tedy asi před čtrnácti dny). Viděno pohledem laika, který už rok žije na "staveništi" to mohlo trvat tak maximálně týden. Ono taky co je na tom za práci otlouct pár dlaždic z podlahy a na ty otlučený místa nalepit krásný nový dlaždice, zaspárovat a vymalovat. Já bych to měla určitě tak za tři dny. No jenže přiznejme si to. Ono se mezi tím rozbilo i umyvadlo (ano jeho chatrné provizorní upevnění - podložením na sobě naprosto nezávislými kusy sádrokartonu a ytongu - si o to vlastně přímo říkalo) a vana, ačkoliv byla již zasazená do prostoru se musela zase vysadit kvůli úplně jinému rozměru dlaždic, než na jaký byla původně zasazovaná. No prima. Podtrženo sečteno - bouralo se sedm dní. Mezitím se změnil projekt a vize koupelny, takže místo jednoho umyvadla v rohu budou dvě umyvadla podél zdi (díky IKEo). Osmého dne konečně náš Pat a Mat vyrovnali stěny a nalepili první dlaždice. Krása. Už jsme si říkali, že odteď to už bude koupelna a za tři dny maximálně to musí být hotové. Devátého dne se stavěly sokly na umyvadlo (máma tvrdí, že by to zvládla za dopoledne a ještě u toho uvařila oběd - no kdo ví, ona je schopná všeho). Pat s Matem nemají problém. Když někde něco obtížného čučí, tak to prostě zazdí, případně ufiknou. Například nepohodlné bodové světlo "odmontovali" štípačkama. Ještě, že kabel zůstal dost dlouhý na to, aby se dalo případně opět přivěsit. Ale jinak jsou šikovní. Přijde mi až potupné, že tu s nimi musím zůstávat a oni dobře vědí, že jsem tu "na hlídání". Je to jako bych měla na čele nápis - Nevěřím Vám, že nás neokradete.
Teď z druhé strany. Včera - tedy třináctého dne - si Pat vzal maminku s sebou do místního harwdare storu za účelem nákupu správného odstínu spárovky a tmelů. Pro mě byla volba jasná. Máme světle hnědé dlaždice, tak mezi ně jasně patří (ještě ke všemu do koupelny!) bílá, ne? Nicméně tento názor maminka nezastávala a byla pro tmavou. Tak s Patem vybrali takovou světlounce oříškovou barvu (broskvová je vodka! Co je to fuchsiová a jak se ta hovadina píše?), která naprosto přesně korespondovala s odstínem dlaždic. Mě se zdálo, že líp vybrat nemohli. Tmel nebyl vůbec vidět, krásně se to v rozích zadělalo. No vypadalo to nádherně. Až do doby, kdy přišla maminka z práce. Ta přesná souhra odstínů byla prostě moc přesná. Nebyl tam vidět kontrast ve spárách (což prý měl - a to si ten kontrast dovolil dost!). Tak jsme měli ještě večer bojový úkol, jet do onoho hardware storu a vyměnit ony dva pytlíky spárovky za tmavší a nakoupit tmavší tmel. To bylo asi to nejmenší. Táta frfňal. Použil asi tisíc slov, která na svůj blog dávat nechci i když vím, že internet jich je plný. Ale nakonec vyměnili.
Dnes ráno přišli Pat s Matem. Rodiče jim oznámili, jak s úspěchem vyměnili tmel i spárovku a jak to chtějí předělat. Pat se netvářil, Mat se tvářil ještě o něco hůř. Je v tom prý určitý technologický postup, který říká, že se musí nejméně den čekat, než tmel zaschne a pak se dá teprve spárovat (což mezi řádky znamená - koledujete si o to, že se do štědrýho dne nevykoupete!) a navíc ten jeden den, kdy zasychá tmel již uplynul od včera, takže vynípat ze rohů ten zaschlej tmel je dost otročina.
Nyní k mému morálnímu dilema. Vedle v koupelně slyším, jak Pat i s Matem frfňají. Čekají alespoň náznak lítosti za zmařenou práci. Rýpají odlamovacími nožíky tmel ze spár a určitě pění. Dneska si nepovídají. Jindy si každý den družně povídali. A já, ač duchem a přesvědčením s nimi (mě se ta původní barva taky líbila), musím zachovávat tvář a názor rodiny - zadavatelů práce - a tvářit se děsně povrchně abych před nimi rodiče neshodila. Vím, že chtějí slyšet uznání nebo alespoň slova omluvy za chování rodičů, ale nesmím je vyslovit, protože by to pak bylo jako paktování se s nepřítelem.
Teď babo raď!

narkolepsie

2010-12-15T08:59:00.000-08:00

Tenhle týden (ač mu ještě není konec) byl naplánován strašně. V pondělí test, který měl rozhodnout o tom, zda ze mne ještě někdy ta inženýrka bude, v úterý učení od rána do noci (abych mohla napsat další zápočet ve středu) a ve čtvrtek totéž protože na pátek byl plánován povinný předtermín z účetnictví. Super.
Týden pro mne skončil v úterý v noci, resp. ve středu nad ránem. Najednou jsem opět zjistila, že mne záda neunesou. Zprvu to byl jen takový unavený pocit, ale dál už to mělo tradiční postup. To znamená probděnou noc, na záchod jsem lezla po čtyřech, a zbouchala jsem významnou dávku prášků. Asi ve tři hodiny ráno jsem se rozhodla, že to nemá smysl a že nejrozumnější bude jet domů. Abych přežila cestu vlakem, spolykala jsem další kila prášků a teď si přijdu jako narkoleptik. Sedím a zdají se mi sny, stojím a zdají se mi sny... ale pozitivní je, že při tom můžu chodit.

výročí

2010-11-20T10:33:00.000-08:00

Měla jsem báječné prarodiče. Babička byla skvělá ženská, která mne dokázala vždycky vyslechnout, utřít slzy bezpráví, poradit, ukonejšit... Proč je tak těžké napsat to, co mi leží v hlavě? Zrovna jsem dočetla různé útržky dědových záznamů z dní, kdy ovdověl. Zprvu to byly smutné zápisy, plakala jsem. Děda byl praktik - nejen životním názorem, ale i lékařským zaměřením. Kdykoliv jsme narazili na téma církve nebo nedejbože Boha (zvláštní slovní spojení), měla jsem pocit, že to není jeho šálek kávy. Lékaři v Boha přece nevěří, mají své vlastní vysvětlení pro ony božské činy. Nicméně v zápisech z prvních dní po babiččině odchodu bylo i několik odpovědí na kondolence od příbuzných a děda tam otevřeně mluvil o tom, jak k ní byli andělé milostivi a jak si ji Pán Bůh vzal k sobě... používal různých pěkných příměrů. V určitém čase asi i lékaři uleví vzdálit se od svých pragmatických teorií a "svést" to všechno na Boha. Ale o tom jsem původně psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, že i teď, když už tu s námi ani jeden z nich není, tak se mi povedlo se nad těmi zápisky rozchechtat na plné kolo, že mi až slzy stříkaly. Stálo tam, že já s mou sestrou zaplaťpámbu nejsme "klůfaté" a za tím byl poměrně přesný popis vlastností, kterými vždy disponoval náš otec. Bylo to sarkastické, ale neuvěřitelně trefné. Občas se bojím, abych přeci jen nebyla trochu "klůfatá".
Dnes by spolu babička s dědou oslavili 56 let společného manželského soužití. A to stojí za vzpomínku! Tak všechno nejlepší!

Krev není voda

2010-11-16T08:11:00.000-08:00

Dnes mě v učení překvapil nečekaný telefonát. Často mi teď volá T-mobile, který jako jediný operátor neustále otravuje své zákazníky. Pokaždé volají z jiného telefonního čísla, takže neznámá čísla se snažím ignorovat. Nicméně dnes jsem telefonát z neznámého čísla přijala. A dobře jsem udělala. Na druhém konci pomyslného drátu se ozval mužský hlas s tím, že je Štěpánek. No a co, řekla jsem si. Máme teď po domě tolik instalatérů, objednaného chlapíka na dveře, jiného na koupelnu, že si člověk ta jména ani nepamatuje. Navíc moje číslo je na schránce neb nám nefunguje zvonek, takže občas někdo zavolá, že se k nám do domu potřebuje dostat. Tak proč by si měl nějakej Štěpánek žádat víc mojí pozornosti? Ale tenhle člověk nebyl jen tak ledajakej instalatér... vylezlo z něj, že je to bratranec mojí babičky, která před víc jak třema lety odešla a on už se s ní nestačil vidět. Když znovu řekl to příjmení, tak mi všechno došlo. Když navíc řekl, že je Alois, bylo mi hned jasné, že je to bratranec Lojzí. A taky vzpomínka, jak nám babička vyprávěla, že její bratránek když byl malej špatně jedl. Proto aby ho u stolu okatě nenapomínali před návštěvami, tak mu rodiče říkávali "Ozol zej oben it mat kevalhop!" (Lojzo jez nebo ti dám pohlavek!). Tuhle větu si pamatuju už od malička a dnes jsem po telefonu poznala Lojzu, kterému byla adresována. Je to již dobrých padesát let. Lojzovi je dneska šedesát. Jeho milovaná sestřenka (a naše babička) už mu tuhle "hlášku" neřekne, ale já přísahám, že až ho uvidím tak mu to připomenu. Možná si vzpomene, možná ne. Nemám sice přesně v hlavě náš rodokmen, ale k našemu širokému příbuzenstvu chovám jakousi posvátnou úctu. Jsou to lidé, o nichž jsem většinou jen slyšela a nějak jsem to tak hloupě pochopila, že když už mi o nich nemá kdo vyprávět, tak už nejsou. Ale oni jsou a já je teď můžu i vidět.
Takže až ze mě bude ta inžynýrka z Plzně, tak objedu všechny ty příbuzný, který o to budou alespoň trochu stát, abych je poznala. Vždyť je to věčná škoda nepoznat je. Vždyť krev není voda

bolavá záda a prošívaná deka

2010-10-30T09:04:00.000-07:00

Moribundus je slabé slovo. V posledních dnech jsem v plné síle poznala co je to ischias, lumbago, houser a ústřel. Všechno to znamená vpodstatě to samé. Pokud nejdete na rentgen nebo dokonce na CT, tak to od sebe nepozná ani neurolog. Zkrátka jedním hloupým a trapným pohybem si znemožníte vpodstatě jakýkoliv pohyb na víc jak tři týdny. Bolelo to jako čert. Mělo to dvě vlny. Nejprve takové nepatrné zaseknutí v bederní páteři, pak už jsem se nemohla posadit na dýl jak deset minut, následovala fáze "sednu si a pak se deset minut narovnávám" pronásledovaná fází "stejně nikam nedojdu". Jak sezení nebo stání tak i ležení bylo problém. když přišla po týdnu recidiva, musela jsem u sebe mít obětavého asistenta abych vůbec vstala z postele na záchod. Navštívila jsem plzeňskou neurologii kde mě sjeli jako malý dítě na téma Co si tam vůbec dovoluju chodit bez doporučení. Dostala jsem prášky, po nichž jsem tři dny prospala a od té doby se to velmi pomalu zlepšuje. Nevím, tahle nemoc asi potřebuje fakt vyležet a pak sama odejde. Nicméně na rozloučenou jsem jí upekla tu nejhezčí prošívanou deku co umim. Byla moje první a chci jí zítra naservírovat mému drahému k snídani až se náležitě o hodinu déle vyspíme. Takže drahé lumbago - NAZDAR!!!

Pu Erh smrdí a chutná jako chcíplá ryba

2010-10-05T01:23:00.000-07:00

to je asi tak vše co jsem chtěla říct. Sice je podle všech článků neomezeně prospěšný, lze jím léčit všechno od bolestí žaludku přes nadváhu až po rakovinu, ale ruku na srdce, kdo si chce po půl hodině krknout dobře odleželou rybu?

Nová kolej

2010-09-16T10:54:00.000-07:00

Před rokem jsem psala zoufalý článek o tom, do jaký díry jsme se to nastěhovaly... Ale dneska mám potřebu napsat nový článek o nové koleji v tomtéž městě.
Abychom se mohly občas obléct i za ženy - k čemuž patří podpatečky a sukýnky - musely jsme se vzdát bydlení vprostřed polí kde podpatky opravdu neobstály a hodit záda v sukni do bláta se mi podařilo jenom jednou, ale jako poučení to stačilo.
Tak jsme se nastěhovaly na druhý konec Plzně do osmého patra koleje na Lochotíně. Pokojíček je tedy menší než na Borech, vybavený starším nábytkem, ale zato o dost účelněji. Máme vlastní chotbičku s kuchyňkou (dvouplotýnkový vařič a lednička, kterou jsme měli předtím pro čtyři lidi nyní pro dvě!), vlastní veliké zrcadlo, pro každou jedna velká skříň spíše ramínková a koupelna spojující naší chodbičku s chodbou vedlejšího pokoje. Vše uzamykatelné! Záchod s klíčem, který poskytne dostatek soukromí, dvě umyvadla a obří sprcha. Je pravdou, že to není nic moderního, ale na to s*re fena. A pak - ten pokoj! Malej, ale útulnej. Proti dveřím je přes celou stěnu okno, pod nímž je po celé délce pracovní stůl. Po bocích toho dlouhého stolu jsou ještě skříňky, na které se dají odložit i dva otevřené velké sešity vedle sebe. To mi učarovalo! Tolik místa! A perfektní stolní lampičky, které se tedy trochu kymácí a když je nastavíte do nějaké polohy, tak si to lampička ještě třikrát rozmyslí, zakymácí se, klesne, ohne se a vy pak přistoupíte na to, že její zvolená poloha je stejně lepší:) A jinak mi strašně připomíná hlavu robíka, takže máme asi přezdívku:) A za tím obřím oknem je čarokrásnej výhled do údolí (z osmýho patra vypadá všechno jako údolí). Vidím na fakultní nemocnici, na zelený listnatý stromy, z nichž občas vykoukne nějakej ten domek a na obzoru hrad... idylka.
Ale abych to tu jen nevyzdvihovala, tak to tu bylo po příjezdu trochu šmucig, tak jsem to tu chtěla vytřít savem, který jsem si koupila, ale nějak mě nenapadlo koupit si i kýbl a koště... takže jsem vytírala pomocí kýble na odpadky a od sousedky jsem vyžebrala rendlík na vodu, abych si mohla vůbec ohřát vodu na čaj. Na tohle tu nejsou zařízený. Ale vzhledem k všem těm kladům je nějakej ten chybějící kýbl a varná konvice jenom maličkostí.

Měl to být komentář a je z něj článek

2010-08-25T05:39:00.000-07:00

původně to měl být krátký komentář ke komentáři J-lo, ale nějak se to zvrhlo

On ten facebook je takovej vlezlej. Původně jsem s ním začala, protože kamarádka byla na půl roku v Turecku a jedinou cestou jak vídat její fotky, které průběžně přidávala, byl onen proklatý facebook. No a jak už to se závislostí bývá, začneš na malý dávce (fotkách) a celou dobu si říkáš, že přece vždycky můžeš přestat. A pak se ti tam hlásí přátelé a ty prostě cítíš povinnost zásobovat je informacemi ze svého života. A taky se objeví ten slavný příznak spočívající v tom, že prostě musíš hlídat, jestli tvůj děsně vtipnej status někdo neookomentoval. A proto jsi na facebooku (čili "fejsu") pečenej vařenej. Závislost už je rozjetá. A teď i když víš, že to není dobrý, tak prostě přestat nemůžeš. Závislost se projevuje i tak (a teď přichází osobní zkušenost kamarádky), že když se vracíte z výletu tak přemýšlíte o tom, co hrozně vtipnýho napíšete na fejs, aby to "kamarády" zaujalo a okomentovali to. Moje závislost skončila ze dne na den. UVědomila jsem si, že už tuhle drogu nepotřebuju. Že mi neprospívá. Že mi škodí. I přes veškerou tuhle mojí velkou motivaci to byl těžkej měsíc. Prvních pár dní jsem nevěděla co s prsty na internetu. Ohromě jsem se nudila a zajímalo mě, co dělají mí fejsokamarádi. Ale i tohle přejde. Dneska už je to dva a půl měsíce a mám pocit, že jsem úplně vyléčená. V příštím postu popíšu, jak komplikovaný bylo vůbec to konto zrušit.

velké životní změny

2010-08-23T23:17:00.002-07:00

Už jsem celou věčnost nenapsala nic na blog. Je to jednak proto, že jsem spáchala internetovou sebevraždu - zrušila jsem facebook- tudíž procházím odvykací léčbou závislosti na publikování svých intimností.Druhak proto, že nikdy nevím jak se zápisem začít. Tak začněme trochou bilancování.

Od doby kdy jsem začala psát se mnohé změnilo. Nastoupila jsem na vysokou, našla si životního partnera, absolvovala vysokou, chytila kytici na svatbě, zase jsem se dostala na vysokou a teď jsem krůček od toho aby mě z ní zase vyhodili. V pátek dělám dost rozhodující zápočet a hned v pondělí potom zkoušku - pro přehlednost z jinýho předmětu. Jo, nechala jsem si dva hříšky na konec prázdnin, ale jinak to nešlo. Už jsem vyslechla spoustu řečí o tom, že jenom lajdáci si nechávají zkoušky na konec prázdnin, že pokud tu školu budu muset prodloužit, tak že o tom ať ani neuvažuju. Takže se teď učím. I když ne pořád. Teď zrovna jsem se namalovala, oblíkla tak abych byla neodolatelná a učesala si své čerstvě nabyté rusé vlasy. A čekám na miláčka, až mne přijde od toho učení rozptýlit. Chěla jsem vyrazit ven na procházku, ale venku budou do té doby padat trakaře.

Tenhle příspěvek píšu už třetí den. Ještě jsem ho nepublikovala. Po takové době je to těžky zmáčknout to tlačítko "publikovat příspěvek". Ale tak to asi zkusim. Publikuju to. Jo, mám na to! zuzno, ty na to máš! zmáčkni to! tak šup! tak jo... publikovat

LOL

2010-03-30T14:48:00.001-07:00

Tak na tohle se nedá nic jiného říct! LOL! já se směju! A směju se i když si myslím, že to je jen srandovní fake od nějakého českého hackera. Směju se úlevou. Je mi najednou tak nějak dobře. Náš facebook nefunguje. Kruci to je skvělá zpráva! Tak alespoň sem napíšu svůj poslední status:
"Z mého posledního pozorování vyplývá, že pro dlouhý a zdravý život se mužům doporučuje pravidelná masturbace a ženám detoxikace. Což takhle si to vyměnit?:-)"

v patách s chřipkou

2009-11-03T22:08:00.001-08:00

Kdykoli mi jde o nějakou náročnou zkoušku, zápočet, společenskou událost nebo prostě jenom o něco, kde nesmím chybět - skolí mě nějaké bolení. Když už jsem překonala silný hexenšus, s nímž na zádech jsem byla nucena vydat se na státnice, dále přijímací zkoušky do našeho navazujícího ústavu s tímtéž pokouší se o mne v sedmém týdnu školy chřipka. Bydlíme tu trochu odříznutě, tak jsme jednou zmoklí seděli hodinu a půl na přednášce a než jsem se stihla převléct do suchýho, už mě měla. Začala jsem kýchat, krk se mi stáhl a druhý den (včera) jsem pocítila ono známé pálení v krku. V noci jsem stihla naspat jenom asi pět hodin, nebot jsem se pořád budila a to mám zítra dva poměrně důležitý testy. Kdybych se aspoň v noci mohla učit, ale to jsem se snažila neudusit. Takže teď mě bolí celé tělo, chce se mi spát, musim se učit a má přijet aspoň na otočku Honza... No nebudu to přemáhat, jdu spát. Zítra to nějak dopadne. Musí

lednice se musí větrat

2009-10-13T00:46:00.000-07:00

Naproti zastaralým předsudkům, že lednici je nutné jen otevřít, vzít jídlo a zavřít, zastávám já po poslední zkušenosti názor naprosto odlišný.
Stěhujeme se pomalu z bytu. Přespáváme v něm spíše výjmečně a tak vždy, když se tam vyskytneme, jdeme naprosto instinktivně do ledničky. A v poslední době se z ní vždycky vyvalí smrad, jako by v ní chcíplo nějaký zvíře. Zprvu jsme pečlivě vyndavali všechny zbytečky potenciálně shnilýho jídla, vyplachovali lednici octem, podezřívali měsíc starý droždí z toho puchu a nic jedlýho už jsme v lednici nenechávali. Za posledních 14 dní je obsah lednice následující: 2 PET lahve s vínem, krabička FLORY, kečup, hořčice, zatavený sýr a mlíčko do kávy. A opět, i když by tam nemělo co hnít a smrdět, když jsem otevřela lednici, musela jsem poodstoupit. Z toho mi jasně vyplývá, že lednici je nutno větrat. Pravidelným otevíráním a zavíráním. Nahlížením, vybíráním, nočním lovem... čím delší větrání, tím lepší.

Už mě to štve!

2009-10-12T00:05:00.000-07:00

Pro ty, tkeří si to nedovedou představit. Přihlásíte se na vysokou školu. Dá se říct, že na jednu z prestižnějších vysokých škol v Ćeské republice. Myslíte si, že když jí vystudujete, budete mít u potenciálního zaměstnavatele alespoň stejné šance jako absolventi jiných vysokých škol. Ale ouha. Najednou se logo vaší alma mater začne objevovat ve všech médiích v souvislosti s nějakou hnusnou aférou na právnické fakultě. To logo, které je pro všechny fakulty na univerzitě stejné. To logo, které je na všech pracích, které pro školu odevzdáváte... To je jeden pohled. Pak jdete k lékaři. Dříve jste u lékaře řekli, že studujete na Západočeské univerzitě a doktor řekl "hmmm, a co?" a dnes řeknete že studujete vysokou v Plzni a už se vás rovnou s pošklebkem ptají , jestli práva. Nekecám, tohle se stalo. Jakoby už v Plzni nebyla jiná fakulta. Myslím si, že pokud chce mít fakulta nějakou podvodnou činnost bokem, měla by brát ohled i na těch bezmála 20 tisíc studentů, kterým tím zkazí pověst. Díky!

Podzimní procházka

2009-09-25T10:31:00.000-07:00

Ačkoliv oficiálně podzim ještě nezačal, příroda říká o počasí svoje. Stromy začínají přecházet od zelené, která na jejich listech stále drží, ke žluté a v některých případech až do nádherně rudé barvy. Miluji podzimní odpoledne, kdy ještě krásně svítí sluníčko, venku je tzv. na mikču a vzduch pořád voní. Po celém létě je to konečně období, kdy můžeme zase vyjít na procházku bez prášků proti alergii a plně si to užít. Ruku na srdce dámy, v tomhle počasí na podzimním sluníčku naše vlasy září ještě víc, než normálně a v manžestrových kabatcích a pastelových šálkách kolem krku si připadáme ještě ženštěji, než kdy jindy. Tu a tam se ze stromu snese lístek a spadne nám přímo do cesty. Po parcích se potulují dvojice, které také pochopily, že by byl hřích nevyužít tohoto krásného počasí. Dnes každý vršek vypadal jako Petřínská rozhledna... No dobrá, cítím se zase zamilovaně.

nová kolej

2009-09-22T13:23:00.000-07:00

A nyní po delší době opět studentkou. Právě před pár dny jsem se nastěhovala na konec světa, chcete-li do Dna pytle. Přesněji je moje adresa Borská 57, ale to stejně moc lidem nic neřekne. Kolej je to neznámá, odstrčená a v polích. Plná strojařů, faváků, felařů, designerek a pár z nás – šílených ekonomů. Ti výše zmínění to mají nejblíže do školy, ale mě sem přitáhla šance bydlet s Honzou. Krásně jsme si to vymysleli, všechno vždycky na poslední chvíli klaplo, až na tu nejdůležitější zkoušku – státnici. Takže teď jsem tu sama se čtyřma barákama plnejma strojařů. Samozřejmě trochu přeháním, ale poměr děvčata:chlapci tu bude asi značně nevyrovnaný. Abych si pořád jenom nestěžovala na to jak jsem tu odstrčená, objektivně popíšu kolej a pokoj.

Kolej se nachází osm minut svižnější chůze od zastávky Klatovská – Dobrovského (už se mi několikrát stalo, že jsem řekla Klatovská – Jungmanova, tihle chlápci se mi vždycky trochu pletli) což je zastávka na hlavním tahu Plzní. Což je poměrně pozitivní stav. Na naší fakultu je to asi deset minut tramvají a tím se dostanete vlastně přímo do centra města. Už mám zařízenou Plzeňskou kartu, takže budu moct jezdit i bez jízdenek. Kdyby mě popadla touha po nákupní vřavě, sednu zase na tu oblíbenou tramvaj a s jedním přestupem jsem za chvíli na Borských polích, kde je téměř všechno. Jinak přímo z okna pokoje vidím na vysoký naváděcí sloup Mc Donalda, který je přímo tam z čehož soudím, že bych tam došla i pěšky. V noci to tu moc hezky svítí. Přímo u koleje zastávka není, takže všechno co se vám zdá neskutečně blízko nejdřív městskou vlastně objedete a pak vás tam vysadí. Mezi dvě nezbytné věci tady se řadí neustále nabitá MP3 a pepřový sprej. To první pro udržování poměrně rychlého tempa chůze kdekoliv a to druhé spíš pro dobrý pocit. Občas tu prý někdo vyskočí a předvádí se. Nechci být překvapená, tak mám obé. Na zimu se také chystáme pořídit si gumáky. Odsud je to téměř všude přes louku a když přes ní nechcete jít, tak si zajdete. Už jsem se rozloučila se všema botama na podpatku, se sandálema a sukněma. Nejoblíbenější obuv jsou zde glády, conversky a na zimu pohorky. Ještě že nejsem žádná „kikina“ která potřebuje mít střevíčky na podpatečcích. To by mohlo o obecné poloze koleje být všechno. Jinak náš areál se skládá ze čtyř paneláků – armabetonů. A2 a A3 jsou propojeny spojovací „chodbou“ v přízemí. Ty uvozovky jsem použila protože se jedná jenom o vymezenou cestu skrz původní staveniště, obehnanou pletivem potaženým zatemňovací folií (asi aby se studenti zbytečně neděsili toho, co je kolem). Když se ovšem překoná tato opravdu hnusná část, dostaneme se do příjemné kolejní budovy s vrátnicí, moderním výtahem a krásnými velikými pokoji. Docela jsem obrátila, že? Ale je to pravda. Pokoje jsou opravdu nádherné. Velké, světlé s poměrně moderním bílým nábytkem, na který jsem byla zvyklá z Chebu. Před pokojem je prostoná chodba se skříněmi, botníčky a věšáčkovou stěnou na bundy (neuvěřitelně roztomilé). Dokonce máme i vlastní kuchyňský koutek s ledničkou. Vařič je jen v kuchyňce na patře, spolu s mikrovlnkou a varnými konvicemi, ale nikdo nám nebrání přivézt si vlastní a dát si jí do té naší minikuchyňky. Pokoje nám nejdřív přišly smutné, ale když jsme sem navezli plného Golfa věcí, vypadá to tu už poměrně útulně. Máme tu naše závěsy, povlečení, deky přes postele, obrázky a hlavně bedny s pořádným subwooferem, které dokážou přeřvat to neustálé krákání vran, které tu krouží jako v hororu od Hitchkoka. Ještě že se ptáků nebojím. Koupelnu a záchod bych možná řešila trochu jinak, ale i na to si zvyknem. Jsou tu oddělené a tudíž hrozně malinké, ale aspoň se nebudeme muset dohadovat o tom, kdo pujde na záchod a kdo do sprchy. Jsem celkově hrozně zvědavá, kdo se sem nastěhuje do vedlejšího pokoje. Spolubydlící do mého pokoje už mám. Jsme už dlouho kamarádky, ale těch sousedek se trochu bojím. Ale snad s nima bude domluva. Jdu si ještě trochu číst, než se mi podaří zprovoznit internet. Jo a z okna jsou k vidění srny a bažanti!

Valentýnské vyznání

2009-02-14T08:50:00.000-08:00

Nikdy jsem tenhle komerční svátek neslavila. Nebo jsem se ho spíš snažila ignorovat, kvůli neexistenci spoluslavitele. Teď, když přišel můj první velký a vážný vztah, přijde mi najednou jako naprostá hloupost vyznávat si lásku pomocí nějakých dárečků, které vybíráte s děsem v očích místo s láskou v srdci. Možná si říkáte: proč s děsem, když ho miluje? Ale už jsem se s jedním dárečkem nestrefila a bylo mi to sděleno (a Zuznu to zamrzelo). Proto teď tolik blbnu, když mu mám něco koupit. Sice jsem založením romantička (nebo jsem si to alespoň po celých svých 22 let myslela), ale nedokážu kupovat takový ty blbinky jako plyšáčka se srdíčkem a něco co je vod pohledu celý růžový. Myslim si, že by to to moje racionální zlato stejně neocenilo. Tak jsem nakonec zvolila něco co ukáže, že už ho alespoň trochu znám a rezignuju na srdíčkovaný taštičky. Dostane to tak, jak to je:)

shrnovací dveře

2008-12-15T15:58:00.000-08:00

kolik soukromí poskytují takovéhle dveře? Podle toho k čemu je požadované soukromí potřeba. Pokud je mi za nimi smutno, dokáží mě odříznout od světa spolehlivě a nikdo mě za nimi nenajde... ale co když je problém opačný? Co když nechci být nalezena? Co když nechci slyšet každé slovo z obývacího pokoje? Co když?
Mám prostě poslední dobou pocit, že mi mé staré dobré shrnovací dveře nevyhovují. Když jsme byt renovovali, tak se sestře podařilo její dveře zlikvidovat tak spolehlivě, že dostala "za trest" normální dveře ze dřeva (nebo dřevotřísky, lamina, nebo čehokoliv jiného s klikou). Já mám do pokojíku dveře jak vjezd do stodoly a ještě jsem je nezničila. Jsou tam už asi patnáct let a držej. Potvory.
A tak teď přemýšlím a nevím. Nevíte někdo jestli se dají sehnat zavírací dveře, který nebudou vypadat jako pěst na voko v interiéru a zacpou díru ve zdi o šířce cca 2 metry? a jak to zařídit nejlépe do pátku :) Taky nevíte, co? asi se s tim přestanu trápit a začnu si hledat nejakej zástupnej problém:)

Ospalé nedělní odpoledne

2008-12-07T05:10:00.000-08:00

Konečně se nemusím učit. Máme totiž po hlavní zkoušce semestru (po již zmíněných státnicích), po prezentaci individuální seminární práce (za kterou jsem jak doufám získala dost bodů) a ted mě čeká jen prezentace skupinová (tedy jednodušší - pokud se nám podaří napsat seminárku) a letošní jediná zkouška (která by měla být snad jednoduchá). Toť ke zhodnocení mých školních výsledků. Proto teď v neděli sedím u počítače, říkám si, že bych měla napsat nějaký článek na samíka, ale nevím zaprvé o čem.. a za druhé se mi fakt nechce. Nemám ani inspiraci, ani informace, které bych mohla použít. Nevím o čem jsem přemýšlela, když jsem brala "místo" redaktorky! Pravděpodobně o slávě až za hrob. Ha ha ha. Jsem akorát všem pro zlost, protože půlka lidí, kteří mé "články" čtou, se jim směje a druhá jimi pohrdá. Ani se jim nedivím, sama bych to nečetla.
Tak jsem si přitáhla notebook do obýváku, kde trávím mé ospalé nedělní odpoledne. Stejně jako jsem trávila ospalý sobotní celý den a budu trávit ještě ospalých pět dní. To je můj plán. V minulých týdnech jsem víkendy už od pátku trávila na báječných procházkách. Teď je první můj víkend, kdy nemám příděl vlídných teplých rukou. I když těch víkendů bylo v mých předchozích 22 letech moc, tak na tenhle standart si člověk rychle zvykne... Tak tím končím. Naznačila jsem toho dost. A víc uz se píše pouze do deníčků :)

čekání na ráno

2008-11-28T19:34:00.000-08:00

Čekám na ráno. Stejně jako pokaždé, když píšu tenhle blog (nebo mám alespoň ten pocit). Asi ho přejmenuju na "zuznin popůlnoční blog". Jsem unavená. Mám hlad. Asi mám i žízeň. A hlavně mám bordel v hlavě. Musím vydržet ještě tři a půl hodiny než se připojí kámoška a budu jí moct všechno vykecat a ulehčit si. Vlastně o nic nejde, jenom se mi prostě honí hlavou tolik myšlenek (a jedna z nich pořád vede), že prostě nemůžu spát. Uvařila jsem si čaj z máty, snědla jednu buchtu, napsala žvástík na blog a uvidíme, jestli to způsobí spaní. Stejně pochybuju. Spíš to způsobilo to, že jsem probudila mámu (vždycky se probudí, když na druhém konci bytu vstanu z postele), rozčílila psa (povytáhla jsem zpodněj deku) a to, že budu mít zase ráno červený oči od počítače už za rozbřesku. To sou mi věci. A pak má bejt člověk krásnej, ne?

všechno se kadí

2008-11-21T09:16:00.000-08:00

Celý naše slavný Samíkování se povedlo! bylo to krásný, bylo to osobní, bylo to vřelý! Bylo to o překonávání překážek, bylo to o problémech, ale nakonec to bylo krásný! A pak se začaly věci hnojit. Psala jsem články na jeden studentskej server jako jediná. Asi dva měsíce sama. Nikoho to netrápilo, nikoho to nezajímalo. Až včera jsem se dozvěděla, že vedení školy se zdá, že server upadá a tak mu vedení našlo nové pisatele. Já jako redaktorka jsem se to dozvěděla až jako poslední od jednoho z nich. Pak jsem dostala od nich jako od nových šéfů první úkol, abych je uvedla. Plná nasrání jsem napsala poměrně výstižný článek, který se jim samozřejmě nelíbil. Tak si ho přepsali. Hmmm, super. Tak si to měli rovnou napsat sami. Ach jo. Navíc jsem nejaká přejetá, proto se mi nedaří ani v "mačkání rukou". To je ale hloupá zima.

Opět jedna dlouhá a divná noc

2008-11-14T22:18:00.000-08:00

Šla jsem spát v půl druhé a opravdu se mi chtělo spát. Jenže poté, co jsem se ve čtyři probudila přesně napříč postelí, začala jsem se převalovat. Zážitků z večera bylo dost, bylo na co myslet (chápavý a pravidelný čtenář pochopí - došlo už i na mačkání ruky:)), tak jsem se pokusila ještě párkrát usnout, ale většinou ne na déle než půl hodiny. V pět mě to přestalo bavit a řekla jsem si, že trochu uklidím a dověsím prádlo a prostě dohoním ztracený čas. Nejdřív jsem uklidila mojí noru (převlíkla postel, posbírala svršky, složila gauč, složila učení a udělala jsem z mýho pokojíčku zase místo, kde se dá spát), pak jsem se přesunula do obýváku, kde jsem udělala téměř to samé, pak do koupelny, kde jsem dokonce i vydrbala vanu, umyvadla, záchod, vyměnila ručníky a toaletní papír a dověsila prádlo z pračky... Ted sedím v obýváku, venku svítá, já koukám uz asi po pátý na Mamma Mia! a nechce se mi spát.
Jinak kdo mne zná, tak dobře ví, že bych dobrovolně neuklízela, ale dneska to bylo nutné. Musela jsem totiž odmítnout návštěvu z důvodu neuklizeného hnízda. Což jsem nikdy neudělala! Každej kdo přišel si musel zvyknout na to jak to u nás doma vypadá, ale tentokrát jsem věděla, že by to našemu začínajícímu kamarádskému vztahu asi jenom ublížilo. Tak jsem slíbila, že ho pozvu dál příště:) a teď už můžu:) tak zatím dobrou (zatim tak maximálně "chuť" protože "noc" už se přát nedá)

2008-11-12T09:18:00.000-08:00

nevim co psát.... Prostě mám státnice!!! Zuzna má státnice! a Endru taky! a Tiňák taky!!! já sem teda nejhorší, ale mam!!!

střízlivý zápis

2008-11-09T16:01:00.000-08:00

Po tolika dnech mám ted poslední volnou chvilku, kdy jsem utekla spolubydle a tudíž svému špatnému svědomí od učení. Stalo se toho teď hodně a hodně se toho stane v nejbližších dnech, ale to hlavní by měly být asi ekonomické státnice, které se ve středu nezadržitelně blíží. Strach-mám, učit se-nechci (ale musím!!!), náladu-nemám, myšlenky na cokoliv jiného-mám... Navíc už mám naplánovaných tolik věcí, které musím udělat hned ve čtvrtek (až vystřízlivím), že ani pak nebudu vědět kam dřív skočit (zřejmě ale opět po učebnici ekonomie, protože opravný termín je hned za měsíc)... Do toho se mi zase bouří hormony a já mám pocit, že je načase najít si "pana Pravého". Jeden báječný aspirant na tuto pozici by tu byl, dokonce už tu o něm padla i zmínka, ale opravdu začít randit měsíc před státnicemi a první pusu dostat tři dny před nima, opravdu není to pravý pro povzbuzení mozkový aktivity. Nablblej výraz se vrací každou půlstránku... zamyslet se nemůžu, je to se mnou pořád horší a horší...
Tak mi držte palce prosím

maminčiny rady

2008-10-28T02:31:00.000-07:00

Každému jeho mmaminka předává důležité životní rady a hodnotové soudy. Když si to tak vybavím, tak moje maminka (a vlastně oba rodiče) má několik důležitých vztahů "problém - řešení" o které se s vámi musím podělit:

Nemůžu spát - piješ moc kafe

Bolí mě břicho - moc jíš

Moc mě bolí břicho - budeš mít menstruaci

Bolí mě hlava - málo spíš

Hodně mě bolí hlava - nenosíš ponožky (skrytě poukazujíc na zánět dutin)

Bolí mě cokoliv - seš líná a nechodíš ven
.
.
.
.

jdu ven - budu babičkou!!!
(pokud mi život přinese další, podělím se o ně s vámi:) )

podzimní romance

2008-10-28T01:10:00.000-07:00

Včera, jako by to bylo před sto lety, vyznávali jsme si naše smutky, touhy a snad i lehce nadsazenou lásku s milým, který na 200 kilometrů vzdálen jest. Líce mi rudly při pomyšlení, že tak krásná slova určena jsou mě. Snad jediné co prozradilo, že se píše rok dvoutisícý a ne devatenáctistý bylo to, že naše myšlenky nepřenášeli poštovní posli, ale internet. Romantici opravdu ještě žijí!

chebská mafie

2008-10-15T05:08:00.000-07:00

Asi dostanu na držku od firmy co nám dělá na koleji nová plastová okna. (blíže na: http://www.samik.eu/web/clanek/188-okna-a-okynka/ )Napsala jsem to tak jak jsem to cítila a s myšlenkou, že tito pracanti přece nesledují studentský server, natož aby si tam četli nějaké intelektuální plky o oknech, jsem ho pustila na síť. Včera se po týdnu vrátili na naší kolej dokončovat jiná patra... a najednou se mi doneslo, že jsem mezi nimi slavná. Prej "no ta spisovatelka... no ta Zuzana..., jak vona se menovala? jo Klůfová!" no ted se bojim vylézt na chodbu, abych nedostala něčim po hubě. A to jsem jenom napsala svůj názor. Firmu jsem nejmenovala a ani nechci. Píšu úvahy, ne udání.

zuzna.blogspot.com

2008-10-11T10:49:00.001-07:00

adopt your own virtual pet!

Konstruktivně strávené čtvrteční dopoledne

2008-10-05T06:07:00.000-07:00

I přesto že nejsem žáná kikina, mám ráda hezky upravený zevnějšek. Proto, když se v zoufalé chvilce spolubydla rozhodla jít na nehty, šla sem ráda s ní... Nezažila jsem krásnější dopoledne. Stříhání nehtů, pilování a pak několik vrstev kdovíčeho... bylo to úžasný.. Obsluhoval mne vietnamec přibližně v mém věku, byl něžný a měl krásné oči (víc vidět nebylo, měl roušku). Když už jsem měla drápky jako ze žurnálu, přišlo zdobení francouzskou manikůrou (v tu chvíli si roušku sundal a když jsem mu podala ruku, měl jí tak blízko obličeje, že jsem na ní přímo cítila jeho dech). Několikateré zapékání a pak ... masáž voňavým krémem... blaho... no za 250,- neberte to. Tomu říkám marketing mít v univerzitním městě slevu na nehty pro studentky 50%. Jsou to šikulové.

Posledních 20 minut prázdnin

2008-09-17T23:06:00.000-07:00

Uteklo to jako voda (zaplaťpámbu) a mě zbejvá posledních 20 minut sladkého nicnedělání u internetu. Až skončí Přátelé, musím být osprchovaná, oblečená a připravená na dopolední maraton obíhání města, který mi připravil děda, abych se před odjezdem do Plzně nenudila. Do Plzně musím jet vlastně na brigádu... Budu dva dny mrznout na Dnech vědy a techniky u stánku, kde budu prezentovat mojí nejmíň oblíbenou katedru z celý naší univerzity. Nějak sem se asi zalíbila při výběrovym řízení o kterým sem ani nevěděla:) Bude mi zima, budu mít hlad, speciální univerzitní tričko, visačku a předepsaný úsměv od ucha k uchu. Tak snad někoho naverbujem:) Dále jsem konečně vyřešila odvoz první dávky věcí na kolej. Ten první týden na koleji je asi nejnáročnější na věci. NUTNĚ potřebujete: ručníky, trička, kalhoty, konev na čaj, reprobedny se subwoofrem, notebook!!! (a ten bych opravdu zdůraznila), přehoz na postel, hrnec, hrnek, talíře, příbory a snad nějaký to učení do základů:) Nebylo snadné zorganizovat, odvoz všech těchhle krámů na jedno místo tak, abych je nemusela táhnout sama přes Plzeň. Ale projevila jsem se jako schopný manažer, protože jsem to nejen zoragnizovala, ale i zabalila!!! No a teď skončili Přátelé a já nejsem ani osprchovaná, ani oblečená. Což znamená, že jsem ve skluzu. Tož pac a pusu. Zuzna

Lijavec - aneb hra s opravdovým deštěm

2008-09-08T14:21:00.000-07:00

Znám mnoho her Járy Cimrmana. Na hře Dlouhý, široký a krátkozraký jsem dokonce vyrostla jako by to byla skutečně pohádka pro děti. Dodneška si pamatuju hlášku do publika "Cože, Jiříku, ty ještě nemáš zuby? Aha, ty už nemáš zuby!" Tenkrát jsme to se ségrou ještě nechápaly, ale bezhlavě jsme to opakovaly. Stejně jako věty o obryni Stáně, o Jasoňovi a Drsoňovi, nebo stížnosti Děda Vševěda na trpaslíky, kteří vám, dle jeho slov, "vlezou všude".
Teď jsem ale měla jako dospělá možnost vidět ten slavný divadelní soubor v akci, když přijel do Chomutova zahrát nám, sprostému lidu, Lijavec. Zdeněk Svěrák vypadal na počátečním semináři smutně. Asi to není jednoduché přijít do divadla a hned se tvářit šťastně a vesele, jak by si divák představoval.
Když přišli všichni na jeviště, otevřela jsem pusu a úplně jsem zapoměla tleskat. Visela jsem na tom majestátním Svěrákovi tolik, že jsem se až bála zasmát, abych tu úžasnou atmosféru nějak nenarušila. Tohle s televizí nepocítíte. A pak jsem si všimla na scéně Miloně Čepelky, Petra Bruknera, Bořivoje Pence a herce, kterého jsem moc neznala, kterým byl Václav Kotek. Největším záchvatům smíchu jsem musela propadat při pohledu na chichotajícího se Petra Bruknera. Po celou dobu semináře seděl na své židli, rudý od smíchu (zvláštní, že i po tolika reprízách - premiéra 22.1.1982!).
Popisovat všechny vtipy a postřehy z této hry by bylo víc než zbytečné. Jmelí nebylo a příliš rychle to uteklo. Škoda. Už o přestávce jsem si ale koupila stolní kalendář a program s úmyslem, že si ho nechám po představení podepsat (což jsem nikdy nedělala a nevím doteď jak se to má správně udělat, abych se dostala za herci, než odjedou). Při odchodu jsem se šikovně nachomýtla k šatně spolu s dvěma muži a byli jsme přijati!!! My tři (jen my tři!) jsme se dostali do šatny a měli jsme počkat, než se pánové převléknou. Nemusím říkat, že nám nějaké čekání v tu chvíli nevadilo. Mě se najednou roztřásly ruce (předesílám, že nejsem trémistka ani před těžkou zkouškou) a nevěděla jsem co se v takových chvílích říká, co se dělá, jak se tvářit, jak reagovat?! (a to už jsem zažila i autogramiádu v angličtině, kde jsem si s každým podepisujícím podala ruku a prohodila dokonce i pár frází) Naštěstí celý ten spolek byl tak báječný, jak jsem si jej po celých mých dvaadvacet let představovala. Hned když jsem přišla k šatnám, prošel kolem nás pan Kotek s miskou vody a za chvilku se vrátil i s pejskem (kdo má rád psy, musí mít rád i lidi!). Ostatní se smáli, žertovali. Zdeněk Svěrák mi dokonce nabídl, že "umí i Smoljaka":) Odcházela jsem s pocitem naprostého štěstí a volnosti, protože jsem to dokázala!

kterak se u nás střílelo

2008-09-06T01:36:00.000-07:00

V Chomutově jsem se narodila. Po pěti letech bydlení na vesnici nás sem rodiče opět odstěhovali. Dostali jsme byt blízko centra určený k renovaci vlastními silami. Vlastně všechny byty tady v okolí byly v dost dezolátním stavu. Abych to neprodlužovala, z naší ulice se během několika let stalo pěkné a čisté místo k bydlení. Za čas si naši známí otevřeli za rohem hospůdku v americkém stylu, kterou kvůli nedostatku finančních prostředků po pár letech pronajali rozrůstající se vietnamské rodině. Z hezké hospůdky se stala herna s barem, nicméně pořád docela slušné místo. Moc lidí tam nikdy nechodilo, ale automaty asi docela nesly. Ve středu večer jsme z okna viděli jak se odtamtud valí kouř, přisuzovali jsme to nepodařené grilovačce, ale pak přišla ségra domů s tím, že U Motorky hoří a že slyšela tu naší známou plakat do telefonu, že málem přišla o přítele. Nevěděli jsme proč. Že by utrpěl nějak požárem? Je fakt, že bydlí nad tou hospůdkou, takže by to nebylo vyloučené, ale zase jsme neslyšeli ani hasičské vozy, tak to nemohl být zase až takový požár. Jelikož ségra randí, courali kolem a u bývalé pošty si ještě všimla někoho ležícího, kdo evidentně zkolaboval... dnes se nabízí pouze ddvě možnosti toho kdo to mohl být... Buď pachatel sám, nebo chudák policista. No a pak jsme se z internetu asi za hodinu dozvěděli, jaká kovbojka se to tam odehrála. Je to hrozný, jak se naše ulice změnila. Před pár měsíci v hospodě o pár metrů dál ubil nespokojený zákazník hospodskou kladivem. Kam se to naše město vlastně ubírá? Po tom, co jsem zjistila, že všem obětem tohoto vraha nebylo víc než 28 let, je mi těch lidí ještě víc líto. Všichni měli rodiny. Nikdy jsem neměla moc v lásce menšiny, ale vidět plačícího vietnamce, který právě přišel o syna, mi rvalo srdce. Rodiče toho vraha jsou teď také v rozpacích. Vzali ho po návratu z vězení zpět domů, aby měl chudák zázemí a on během půl roku spáchá tři bestiální vraždy (tím třetím je mladý pumpař z Ústí nad Labem, kterého popravil den před tím incidentem v Chomutově). Maminka se psychicky zhroutila a tatínekk syna úplně zapřel. Sama nevím, co bych dělala v jejich situaci. Je to pořád ještě váš syn, vaše dítě, ale udělal něco tak strašného, že to už snad ani odpustit nejde. Určitě to tedy nejde odpustit, ale co tedy s takovým člověkem? Vězení ho nenapraví, na žádné psychoanalýzy v tomto případě nevěřím a trest smrti je u nás už dost dlouho zakázaný. Tím nechci říct, že by měl v tomto případě nějaký význam. V Americe zavedený je, ale hladina kriminality se tím nijak nesnížila. Tady už by snad opravdu pomohly jen hodiny a hodiny velmi těžkých veřejně prospěšných prací. Přičemž výnosy z nich by měly být určeny na "odškodnění" pozůstalých. A hlavně už nikdy nepouštět na svobodu. Žádné podmínky, žádné kauce... Navždy izolovaný od společnosti. Asi jsem teď nepřiměřeně ostrá, ale není dne abych neprošla kolem nejaké stopy po této události (svíčky, květiny, smutní lidé) nebo nečetla nějakou dost otevřenou diskusi na téma možných trestů pro tohoto vraha. To člověka poznamená...

Pavlík, kterému již není malá košile

2008-08-23T09:01:00.000-07:00

trocha "šónovin" :-D

2008-08-16T05:11:00.000-07:00

past na ségru

2008-08-01T15:31:00.000-07:00

Jak dlouho jsem se trápila s tím, čím pozlobit svou sestru... Přesně 22 let a čtyři měsíce. A teprve dnes mi došlo, co je nejspolehlivější. Je to jednoduché a vystačím si jen se svým přirozeným šarmem a výstřihem. Nejvíce jí totiž naštve, když o mě její přítel začne říkat, že taky nejsem tak špatná jak mu říkala... To celá zrudne a začne na sebe hrozně poutat pozornost :) a to mě baví!!!

2008-08-01T12:22:00.000-07:00

Přátelé, jak jsem psala v minulém příspěvku, jsem neschopná usnout doma, když něco není v pořádku. Pokud je počet členů v domácnosti nestálý, nestabilní, jsem ve střehu. No a když už moje sestřička navštíví domov před osmou hodinou, tak za ní hned po osmé hodině přitáhne i její drahouš. Nevím co se v takových situacích dělá. Snažila jsme se najít nějaké místo kam bych se šla uklidit, pokoušela jsem se sehnat nějaké přátele, se kterými bych mohla jít někam ven. Poslední možností byli poloprarodiče, ale vzhledem k denní době bych je musela chca nechca opustit a vrátit se domů pravděpodobně v ségřiným nejlepším (ať to zní jak to zní, tyhle situace fakt nemam zmáknutý). Proto nakonec sedím v obýváku, ségra je s nim zavřená v pokojíku a já se užírám abych náhodou neslyšela nějakej zvuk, co jsem slyšet nechtěla... Prostě je to trapný. On si mne dobírá, protože jsem klasickej počítačovej člověk (dobírají si mne všichni, ale proč i tenhle člověk, co mě vůbec nezná?) a já se cítím lehce uraženě, protože zase nevím, co na to říkat.
Už jsem si zvykla na samotu a vlastně jediným mým vyjadřováním je psaní na různé blogy. Když přijdou naši domů, povídají si spolu sami. Možná by si chtěli povídat i se mnou, ale já se potřebuju trochu rozmluvit. Prožívám-li celý den jen se psem a s televizí, vůbec mne to nenutí k nějaký interakci. Tak asi mluvit přestanu úplně.

dLoUhÁ nOc

2008-07-29T15:57:00.000-07:00

Ne, nemyslete si, neblbnu a nesnažím se ze sebe udělat emopako, jenom prostě nemůžu spát a přemejšlela jsem, čím nadpis článku ozvláštnit. Protože je asi jedna hodina ráno a to je pro můj prázdninový režim přeci jen dost tvrdá rána pod pás, rozhodla jsem se napsat zase něco ze svých plků na internet.
Nespím protože mám v podvědomí zakódovanou zvýšenou ostražitost, pokud někdo z rodiny doma chybí. Což se dneska povedlo vlastně dvojnásobně a i přestože byl tento deficit již asi před hodinou napraven, ostražitost mne přemohla a dosud nespím. Moje sestra chodí z práce poslední dobou později a později. Není to tím, že by měla za zaměstnavatele tyrana (i když kdo z vás viděl její pracovní smlouvu, ví o čem mluvím), ale tím, že má v Jirkově najdutého boyfrienda. Dokud se vracela domů v týdnu před devátou, nebyl problém. Věděli jsme kde je a hlavně, že se vrátí, ale dneska jsme jí s mamčou už dvakrát volaly jako stíhačky, protože ani v jedenáct nebyla doma. Oteček náš předrahý zase trávil večer se svými "kamarády z mokré čtvrti" a tak ho ani netrápilo, že doma nejsme kompletní. Nakonec se spolu sešli doma vlastně současně, kolem půlnoci. Nevím. Přemožena zvykem jsem odešla do věčných lovišť kolem jedenácté a tím pro mne začalo to nervózní pospávání. Nakonec, když se oba sešli doma (což jsem usoudila podle toho, že mamča tak hlasitě nechrápe a ani by si o půl jedné nedávala koupel) a klidně usnuli, já tu sedím, mám oči jako brambory a nemůžu spát. Taky se mi chce na záchod, o čemž klidně dle (http://j-lo-mour.blogspot.com/2008/07/stavte-se-ztra-na-velkou.html) Honzy můžu mluvit. To bych nikdy nevěřila, jaký věci budu mít chuť takhle v jednu ráno dělat. To, že si chci uklidit skříň, o tom mluvim už dlouho, ale věřim tomu, že na to stejně nedojde, jako na spoustu dalších věcí, o kterých tolik kecám.

Taky mne dneska silně rozhořčilo, že jsem nemohla jít plavat, přestože jsem chtěla. Naplánovala jsem si pracovní den a odpoledne a k završení toho všeho kiláček nebo dva v bazénu. Abych nešla úplně rozhicovaná a hladová, usmyslela jsem si, že půjdu ve čtvrt na osm pěkně po večeři a hezky v době, kdy už tam nikdo nebude. No jenže on tam tou dobou opravdu nikdo nebyl. Ani personál. Protože lázně mají o prázdninách víkendovou provozní dobu, o čemž se nikde na internetu nic nedočtete, snad pouze v jednom .pdf souboru, který mi nevím proč nejde otevřít. Takže plavky musím navléci nejdříve v 6:45 abych mohla od sedmi plavat a nejpozději v 17:40. Potvory proradný. Člověk když má prázdniny, tak přece nebude vstávat brzo ráno a večer si ukrajovat ze slunného odpoledne, když hala je osvětlená a krytá a dá se v ní plavat klidně celou noc. No nic, zkusim zabrat, ale počítač radši nevypnu, co kdyby se mi to nepodařilo. To bych byla odsouzena k další půlhodince psaní.

2008-07-24T12:28:00.000-07:00

Žít jako člověk, chtít lepším být,
pracovat pilně, přestat už pít.
Líbat svou ženu, rodiče ctít,
dětem svým příkladem jít.

Můj bratře v bílém, pomoz mi žít,
pomoz mi hledat, pomoz mi chtít.
Pomoz mi dávat, Pomoz mi brát,
pomoz mi zas rovně stát...

motivace hadr :)

chůvička

2008-07-21T12:22:00.000-07:00

kdyby jste se mě před pár dny zeptali, jeslti bych chtěla mít dítě, tak vám bezhlavě řeknu, že ne, že bych nevěděla co s ním a podobný překotný nesmysly. Ale dneska se mi hlavou honí takové klidné a smířené myšlenky o miminkách. Pár dní sem strávila s maličkatou holčičkou, kterou si s sebou přivezli kamarádi k nám na chatu. Malé je teprve sedm týdnů, tak toho ještě moc neumí, ale co umí dobře, to je řvát. Křičí na celé kolo, kdykoli jí položíte ještě nespící do kočárku. Křičí když má hlad a když má počuranou plínku. A jelikož tam její rodiče s námi byli na dovolené, brala jsem si často malou na ruku a ona začala usínat. Nevím čím to je a kde se to ve mě vzalo, ale začala sem se pohupovat a Andulka většinou do pěti minut zabrala. Je to nádherný pocit, když se vám někdo takhle odevzdá a věří vám tolik, že vám usne v náručí. Jsem na sebe pyšná. Snad to nebylo naposledy.

a fotky od Endrú

2008-07-15T12:21:00.000-07:00

každej čůráme jinde

Kaiser chiefs

a uměleckáWohnout

Ještě pár fotek z Hradce o který Vás nemůžu připravit

2008-07-15T00:25:00.000-07:00

Večerní pohoda v houpací síti a s pivkem na břiše:) Prostě Rock for People!

Kopy odpadků a malé koše (omluvte zhoršenou tech. kvalitu obrazu)

Boty opouštěly své majitele

Ve stanu "kašpárka v rohlíku" bylo postaráno i o sezení (bohužel ty nápisy nejsou k přečtení, ale dělaly ze sedících osob sochy násosků, pablbů a podobných historických zvířat)

Vypadá to jako dost podařená reklamní kampaň...

Organizátoři vykupovali kelímky, čímž si někteří návštěvníci dost přilepšovali:)

To jen tak na okraj, k dokreslení atmosféry:)

Rock for People 2008 - z mého pohledu

2008-07-12T17:15:00.000-07:00

Nejdřív jsme se musely nějak dostat do Hradce...najít záchody...

vyzkoušet je, protože...

jsme vypily pár pivek:)

Ale hlavně jsme se oddávaly pohodě a skvělý muzice!

(Horkýže Slýže)

(HELMET - fakt moc milí kluci ze států)

no kapel bylo moc a moc, ale těch fotek je málo a jsou špatný, ale...

jeden profifotograf nás zastihl v akci
(my jsme ten bíločernej zadek v sukni a vedlestojící šátek na hlavě)

Naše nohy se pěkně unavily a umazaly!
Ale nám se to líbilo!

Poslední zápis z koleje

2008-06-12T05:20:00.000-07:00

Sedíme s Endrů v prázdném pokoji, přepočítáváme vážené průměry našich studijních úspěchů a kolem nás se válí tašky narvané našim školním rokem. Plakát z Václava, počítač s plochým monitorem, darovaná pánev, kalendář z Levných knih zakoupený v půlce roku, draze získané telefonní číslo na pěknýho spolužáka, jmenovka z uvítavího večírku, zátky od piva z naší první drobnější piatiky, propiska z Českého statistického úřadu, a kapesníky ... spousta poplakaných kapesníků (to už jsem si vymyslela pro dolazení atmosféry, protože tu žijeme jako dvě tvrďačky, tudíž nepláčem, ale kdyby v nás bylo jen o kapku víc estrogenu, bulíme jak želvy vobě)

Jinak moje zavazadla se sestávají ze dvou obřích tašek, krosny a dvou igelitek. Domů jedu se dvěma klukama tak chci vidět kdo to vodstěhuje. Pokud by se stalo, že já jako poměrně úspěšná třeťačka, tu dnešní cestu nepřežiju, věřte, že mi je teď smutno. Ale mám taky radost, že jsem něco dokázala. Je to zvláštní, chtěla jsem dneska udělat nějakej zase zásadní životní krok a zase se mi to nepovedlo, tentokrát mi v cestě stála lednička. Jako obvykle.

Tak se mějte pěkně všichni jimž nejsem lhostejná a držte mi palce ať vám v září zase napíšu. A ať je to něco veselýho!

Zachraňte diváka

2008-05-30T14:06:00.000-07:00

jsem odsouzena k dlouhému a útrpnému strádání v pátek u televize. Televize není špatná. Kolik dní sem se na ní těšila a ona mne zklamala. Chtěla sem se trochu prospat abych byla čerstvá na nějaký pěkný "béčkový" noční film na některém z našich komerčních kanálů, ale koukám, že všude dávají samé důležité a neoddechové pořady... jen tak pro pořádek pokud přepnu v pátek večer v jedenáct na novu, nechci vidět jak tam němec rve američanovi dýku do hrudníku... nechci k tomu slyšet všechny doprovodné zvuky a střílení a chroptění a pískání děravé plíce.. prostě fuj. Jsem věčná pacifistka, proto se mi nikdy nelíbily válečné dokumenty (ale uznávám, že jde o popsání skutečnosti, která byla, jde o něco, z čeho by se měli lidé poučit), ale proč se točí válečné filmy? Nechápu, jak se v tom může nějdo ještě takhle vyžívat... a to snad mi neříkejte že nakonec ten Tom Hanks umře... no fakt fuj. Doufám, že to aspoň zejtra ve Forestovi přežije.

sedím na konári a je mi smutno

2008-05-29T15:17:00.000-07:00

koukám do kraje, je vlahý večer (vlastně již brzké ráno) a já se učím... učím se o sto sedum

Andulka Šandorová

2008-05-24T09:36:00.000-07:00

Andulka se narodila v pátek 23. 5. 2008 a je krásnou a zdravou holčičkou. Váží (včera vážila) 2 900 gramů a měří (včera měřila) 50 cm. Maminka Ája a tatínek Míra jsou oba krásní a šťastní. Porod patřil k těm nejkratším co jsem kdy slyšela, protože byla Andulka na světě za ani ne dvě a půl hodiny! Přejeme Ti do života všechno nejlepší malličká!

2008-05-22T15:25:00.000-07:00

Plány se mi trochu změnily ... plánem bylo, trochu se zřídit. Plánem bylo jít do baru a hezky si to tam užít. Plánem bylo potkat lidi a pobavit se s nima. víte jaký to je, kdyz vám zavřou hospodu?! Vaše meeting place, zdroj informací, zvedač nálady, zdroj nezávazné konverzace. To pak plány padají...

umělá hlava - univerzální zvedač sebevědomí

2008-05-04T05:01:00.000-07:00

http://musslap.zcu.cz/cs/ukazky/
doporučuju vyzkoušet například na věty: "téda, tobě to dneska ale sluší", "seš fakt borec", "jsi chytrá a krásná".... no další věty si vymyslíte sami:) škoda, že neudělali taky testovací verzi se sexy chlapem:)

102 zvířata v Chomutově

2008-04-25T14:12:00.000-07:00

Premiéra skvělých Sto zvířat v Chomutově byla naprosto nepopsatelná! Zapadla do mého již od rána perfektního "dne na pytel", který se přesně ve čtyři hodiny odpoledne změnil v den D, na nejž budu vzpomínat zase pár týdnů. Přesně ve čtyři jsem potkala po téměř roce Jardu z lesoparku, který mi nabídl, ba mě o to přímo prosil, abych zase nastoupila (evidenně se mu nedoneslo, že stejně zítra nastupuju).Dohodli jsme se, že si o tom v neděli ještě promluvíme:) už to mě potěšilo v ponurém dni, protože mě najednou někdo potřeboval. Plná tohoto dojmu, jsem odběhla na koncert Sto zvířat (mám s tím skloňováním ještě trochu problémy - říká se koncert Sto zvířat, nebo Sta zvířat?), kde jsem se vyřádila dosytosti jako už dlouho ne. Tancovala sem, skákala, blázníla, křičela,... dokonce jsem i odložila mojí oblíbenou zelenkavou bundičku pod níž jsem měla jen tílko za krk ze kterýho mi koukaj celý velký záda a pařila tam v něm... Prostě zábrany fuč, skvělá hudba, báječný lidi, kámoška po boku, no prostě vodvaz. Po dvojím roztleskání koncík stejně skončil (jednou to přijít muselo) a v tom prázdnícím se sále nestál nikdo jinej, než "etnoKarel" z lesoparku! Taky muj oblíbenej kolega:) tak jsem s nim pokecala a dohodli sme se, že se uvidíme ještě. Prostě peckovej večír. jedno pivko v útulnym nonstopu (to je dost divný slovní spojení) završilo pohodu večera:) Prostě super!

Nahrazení ředitele Chomutovského zooparku

2008-04-24T15:01:00.000-07:00

štve mě to, každým dnem víc a víc. Přichází a odchází to ve vlnách. Nevím proč paní primátorka v televizi rozhlašuje, jak proběhne úžasné výběrové řízení na post ředitele Podkrušnohorského zooparku jež bude mít tvrdé podmínky, jelikož takovou práci nemůže vykonávat každý a že je nutné, aby byl ten člověk vysokoškolsky vzdělaný v oboru a tak... Prosím, pročtěte si sami ono výběrové řízení... mám dojem, že každý druhý zootechnik s praxí a řidičákem, toto splňuje:

Požadujeme:

Vysokoškolské vzdělání nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou a nejméně 3 roky praxe ve vedoucí funkci v organizaci s obdobným předmětem činnosti,
odborné znalosti činností vykonávaných organizací,
organizační, řídící a komunikační schopnosti ověřené praxí ve vedoucí funkci,
zodpovědnost, schopnost vysokého pracovního nasazení,
dobrá znalost práce s výpočetní technikou,
znalost zákona č. 250/2000 Sb,. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů v platném znění,
bezúhonnost,
řidičský průkaz skupiny „B“.

Uchazeči dále předloží zpracovanou koncepci řízení organizace se zaměřením na efektivní a hospodárný výkon činnosti organizace.

Výhodou:

Reference od předchozích zaměstnavatelů,
aktivní znalost cizích jazyků,
odborná způsobilost podle § 6 odst. 2 zákona č. 162/2003 Sb., o zoologických zahradách v platném znění,
členství v asociaci zoologický zahrad.

Proto mi přijde, že drahé primátorce trochu teče do bot a když teda nebude zbytí, tak jednoho z těch, kteří splní, vytáhnou. Zoopark, který byl léta chloubou Chomutovska, pujde do zelí, ale paní primátorka bude mít aspoň dobrej pocit, že už je velká holka a dokáže už i odvolat ředitele příspěvkové organizace... No dobrej trénik.

Sv. Petře díky!

2008-04-20T00:02:00.001-07:00

Dnes hned brzy ráno jsem poznala, že je lepší pravomoci delegovat, než si je nechat pro sebe samotné. Svatý Petr to totiž u mě dneska vyhrál na plný čáře, jelikož zařídil, že je venku tak hnusně, že lidé do lesoparku nepřijdou (což by jistě Bůh sám bral za prvotní cíl, aby lidé přišli). Proto mi hned zrána volali z Lesoparku, abych nechodila. Že je to zbytečný díky povětrnostním podmínkám. Proto si myslím, že tato delegace pravomocí byla alespoň pro mě užitečná.

emotivní dopoledne

2008-04-19T13:45:00.000-07:00

Dnes dopoledne jsem s dědou a jeho přítelkyní - družkou - slavila jejich společné dubnové narozeniny. Řekli si, že tyto narozeniny spolu oslaví a že je budou slavit celý měsíc v kuse. Že se spolu opijí - ani jeden z nich se neopil už pěkných pár let- a že si to prostě letos spolu užijí. Jelikož si oba užili už svoje v životě, schvalujem jim to a máme z nich radost. Děda je po letech zase volný a šťastný (ať to bude znít jakkoliv nešikovně a se vší úctou k babičce, která už rok není mezi náma) a za to jsme Ince (dotyčné přítelkyni) neskonale vděční. To tak na úvod. Mezi tím, co jsme "slavili" (seděli jsme v kuchyni, klábosili a vařili) Inka začala vyprávět o své rodině. Má tři děti, které se od ní lehce odtáhly, přičemž to nejmladší, s nímž si protrpěla celou jeho zlou nemoc, jí s manželkou využívá jako chůvu a služku v jedné osobě. Když nám tenhle příběh, ještě s mnoha příkrasami osudu, dovyprávěla za samého pobíhání a veselého švitoření se ke mě najednou přivinula a s leskem v očích mi povídá, že nikdy nečekala, že jí takhle přijmeme... a když se ode mne odklonila (voněla úplně jinak než moje babička, ale měla takové měkké objetí jako každá milující žena, která vás má ráda, nebo jež má ráda vaší rodinu), plakala... slzy se jí kutálely po tvářích. Bylo to prvně, co to kdokoli z naší rodiny viděl a bylo to zvláštní... ale jsem ráda, že jsem se toho dočkala. Krásná oslava.

les comédiens

2008-04-15T14:22:00.001-07:00

Anorexie

2008-04-15T13:40:00.000-07:00

Asi už jsem se o tom kdysi zmiňovala, ale trápí mě to teď snad víc než dřív. Kamárád má značnou podváhu. Nevím kolik přesně váží, ale od pohledu vidím, že není v pořádku. Dokonce se mi přiznal, že před několika měsíci se vysekal z jisté formy mentální anorexie. Nemá pocit, že je "tlustý", nebo že není atraktivní (to jsou vštšinou motivy u holčičí formy), u něj to předtím bylo způsobeno stresem a snad "strachem z dospívání" (diagnóza psychiatra). Ale teď je v klidu a má dobrý zázemí a mám pocit, že zase nebezpečně hubne. Chtěla bych mu pomoct, mám ho ráda a nechci koukat na to jak se ubíjí. Jenom nevim jak já mu můžu pomoct s hlídáním váhy, když sama mam s přijmem potravy (dost odlišnej) problém. Toť vše. Mám toho ohledně tohohle kamaráda ještě moc na srdci, ale už nemůžu víc psát. Nevím, jak už dál vyjadřovat moje obavy, můj strach, že jednou skolabuje... Jestli má někdo nápad, jak bych mu mohla pomoct, přijmu všechny rady. Díky zuzna

Překvapení

2008-04-14T12:22:00.000-07:00

Tak krom toho, že jsem opět byla plavat a strašně jsem se u toho vyčerpala (kdo vymyslel ten kec, že se tím člověk uvolní?!), jsem dneska zjistila, že moje bláznivé výplody choré mysli jsou snad doopravdy někým čteny!!! Náš drahý J-Lo Mour dal na svůj hodnotný blog, plný kulturních událostí a zážitků z bohatého osobního života, odkaz na tuto mojí hroudu trusu!!!

Jsem tím nesmírně poctěná! Opravdu! děkuju Honzo! Mám ráda překvapení a tohle mě překvapilo a šokovalo tak na osum hodin dnes a zítra až si to uvědomím tak to bude zase nanovo:)

2008-03-31T15:57:00.000-07:00

ano, zuzna se opět nechala (jak to říct slušně?) "okakat". Ten báječný a intelektuální možný přírůstek do Pošukova mi dnes napsal jen tak mezi řečí, že má novou přítelkyni... Pro ty neznalé poměrů musím podotknout, že náš vztah korespondenční byl budován aby v budoucnu přerostl ve vztah "vztahovitý". Jo, jde na mě jaro, chtěla bych se s někym mít dobře a mít se ráda, ale proč takovej blbec, kterej na tom byl zprvu tak jako já, mě musí předběhnout? Sem blbá a vracím se do zajetejch kolejí ke "kobřímu pravidlu", které zní (v upravený formě): Nauč se žít sama se sebou spokojeně!

plavání

2008-03-27T14:42:00.000-07:00

Sem byla dneska plavat!!! Skoro po dvou letech sem si krásně zaplavala a protáhla si tělo v bazéně. Je to nádherný pocit, když konečně vypadnu z toho, že vlastně nic nedělám, že jsem líná a jenom doma stárnu. Proto teď, když jsem v bazéně dělala něco co mě fakt bavilo a krásně mě to unavilo, jsem blažená. Zítra se pokusim dokopat se tam znovu. Je to prima věc. Hurá!!!
Zuzna má konečně činnost!

Chybíte mi přátelé

2008-03-12T15:38:00.000-07:00

Přátelé, jelikož procházím dost zvláštním obdobím poznávání novýho člověka a jedinej komu se s tím můžu občas svěřit je Koroptev, která má pochopení, ale já potřebuju i "požehnání" od zbytku naší bandy. Bohužel přátelé jsou nedostupní. Tak drazí doufám, že si to přečtete alespoň tady. Vypadá to nadějně. V sobotu rande. Stop.zuzna

nováček do pošukova

2008-03-10T04:42:00.000-07:00

v posledních dnech nemám moc času sama na sebe a na to, co bych sama chtěla dělat. pořád škola, pořád dokola... Proto jsem se rozhodla, že do toho všeho chaosu začnu hledat toho životního partnera. Naneštěstí přez internet. To nebyla moc šťastná volba, protože se mi začali ozývat samí sexuálně nevybouření. Po dostatečném protřídění úchylů, jsem náhodně vybrala jednoho, se kterým udržuji korespondenční vztah. Píšeme si o tom kde se sejdem, jak se máme, co děláme a tak... Pokud by náš "vztah" měl vznikat na těchto plkách, v pořádku, ale on se mě najednou po velmi krátkém psaní začal vyptávat na sexuální praktiky... to je na mě moc. Náš "vztah" by měl začít na kamarádství a ne že spolu rovnou vlítnem do pelechu. Jinak neni špatnej, ale tohle mě trochu odradilo... Jinak ho jen tak neodkopnu, ale asi ho usměrnim.

Ps.: sorry kobro, ani nevim, kam se poděla má pevná vůle přestat myslet na chlapy a žít jen sama pro sebe.

Váha

2008-02-28T15:56:00.000-08:00

Jestli mě někdo chcete konejšit, že jsem krásná, chytrá a vtipná a že kolik holek má mezi svými přáteli tolik kluků... Jsem pro. V některých chvílích to ráda slyším, ale hlavně nepokračujte svůj monolog slovy "jediný co jim snad může vadit je tvoje váha". V tu chvíli se mi hrnou slzy do očí a začínám vidět rudě. Jo, chápu, že pro holky jsem třeba hezká, přirozená a atraktivní, ale já sem kurva heterosexuál!!! Proto tohle chci slyšet od kluka bez dodatečného "ale".
Tato situace nastala právě ve Skleníku, kde moje vedlebydlící vykecávala díru do hlavy klukovi, co se mi líbí... v pohodě, jen jsem byla přebytečná... pátý kolo u vozu, jednadvácátá dvacetina... prostě k ničemu. Bloudila jsem a v tom jinou holku nenapadlo, než spustit o tom jak je s tim svym nespokojená atd. To zase spustilo vlnu toho, že každej někoho má atd. Pokračovalo to až k tomu výše popsanému. Po anglicku jsem je opustila a šla se z toho vyplakat sem. Nevím jestli mě hledají, snad ne. Proto prosím slovo váha, hmotnost, nebo síla vůbec nepoužívejte v rozhovoru se mnou.děkuju vaše zuzna

takhle ministerstvo vnitra pečuje o památky

2008-02-27T10:17:00.000-08:00

K tomuhle kolosu jsem se dostala náhodou jako studentka, protože mě zaujalo, že naše kolej není naší původní kolejí. Právě ted bydlíme jako praví vysokoškoláci ve vysokém baráku, který má buhví proč modrou barvu. Ale studenstvo před sedmi osmi lety žilo v budově, která je součástí komplexu na fotografiích. Zajímalo mne, kde to je, jak se našim spolužákům žilo... Byly jsme naivní, když jsme hledaly "králíkárnu", popřípadě penzion. Studenti bydleli v - tehdy ještě zachovalém - chebském klášteře. Byla jsem v šoku po zjištění o jak rozsáhlý komplex budov jde. Na fotografiích je víceméně zachycena jen kaple (její ruiny mě zranily nejvíce), ale kolem je ještě asi pět dalších budov, které svým stylem "pejsek a kočička" také vyvolávají dost rozporuplné pocity. Za klasickou kaplí a klášterem je starý pavlačový dům (velký, krásný, pavlačový!!!), kolem něj jsou volně rozesety montované budovy sloužící ministerstvu vnitra (policii), dříve jako pravděpodobně hlavní chebská kasárna 5. brigády PS, dále klasický "buzerplac" a bordel... Moc bordelu kolem. Všechny budovy jsou vybydlené (krom těch několika málo, které jsou užívané coby sklady policie ČR). Ani jedno okno není celé, což pravděpodobně vyhovuje hráčům Paintballu, kteří se v areálu příležitostně prohánějí (jak dokládá obrázek)

Dovnitř areálu jsme se neodvážily, zaprvé protože se tam pohybovali nějací (snad) řemeslníci (asi celý jeden), zadruhé protože areál je oplocen a to my - vysokoškolačky- ctíme:)
Každopádně je mi do pláče když vidím, že takový krásný historický komplex takhle schátrá před zraky všech, o ministerstvu (které si tam ještě na vrata dalo cedulku) nemluvě.

všimli jste si také toho "ozdobného" prvku ve středu rozety na prvním obrázku? jo, je to hospodský větrák!

Prostě je mi to líto a nevím co s tim mam dělat!

2008-02-24T14:04:00.000-08:00

mí dva další bráškové, které čeká maturita a pořád se nechtěli vyjádřit k tomu kam potom, se mi vyjádřili.. je možný, že je budu mít pod křídlama:) mam radost.

2008-02-21T11:11:00.000-08:00

tenhle plakát ted zdobí dveře našeho studentského pokoje. Ivan tak pěkně, pohodlně leží a užívá si té dlouhé trávy, osení, či tak něčeho... krásně nám to tu zdobí...
Už ste ten film viděli? jaké jsou vaše názory?

2008-02-20T17:14:00.000-08:00

kolik lidí ma narozeniny v jeden den? možná dva, kteří se znají a jsou tudíž dvojčaty, ale já dneska mimo svojí sestru slavila s úžasným chlapcem, který je mým přesným vrstevníkem na den a na rok.... krásnej chytrej a báječnej. Ale zuzno, ruku na srdce, každej se ti nemůže líbit! to, že se ti "táta" nalil a zhulil, neznamená, že ho máš zahodit... jo, dostala si pusu od něj a od pavlíka a od markétky a od.... sakra těch bylo...

2008-02-19T13:52:00.000-08:00

jo, člověk bejvá někdy smutnej, někdy mu bejvá i hodně neveselo a člověku může bejt i dost plačtivo, jenom musí mít pořád sílu žít dál. A tu já teď mám. Dokonce i Václav (geniální film z dílny Jiřího Vejdělka) všechno nakonec ve zdraví přežil. Ano, je jednodušší, byla mu diagnostikována LMR (lehká mozková retardace), ale uznává tytéž hodnoty jako všichni ostatní. Taky se zamiloval, taky ho lidi srali, taky chtěl mít šťastnou a zdravou maminku. A to je myslím to nejdůležitější. Z minikina Art v Chebu, které mě natolik oslovilo svou atmosférou jako stvořenou k něžnému tulení v poslední ze všech sedmi řad, jsem si odnesla i plakát k filmu na připomenutí hodnot. Ivánek Trojan se na něm válí v přerostlé tmavozelené trávě a má báječný blažený výraz. To je tedy ten život. Nadále budu sledovat program Art kina, protože nemá chybu.skobrou

hysterka se vyvýjí

2008-02-19T07:33:00.000-08:00

jsem v depresi a už v tom stádiu, že se z ní dostat ani nechci. ta póza mě pohlcuje. Říká mi, že smutek je prima, mračení se je fajn, vrásky mi sluší... (ne, sluší je moc pozitivní slovo). Ta permanentní vráska napříč čelem je tak osvobozující, teď kdyby tu byla flaška, tak se opiju... ale hodně.

hysterie

2008-02-17T11:18:00.000-08:00

Musím si okamžitě najít na netu jestli ty prášky, o kterých jsem tak dlouze uvažovala, nezpůsobujou změny nálady. Sakra mě ta ségra tak strašně sere. Nejsem schopná s ní strávit dvě hodiny doma aniž by mi nelezla na nervy. Je moc hlučná, je moc šťastná, má moc energie, má moc radostných myšlenek a sere mě tím, jak si tou svojí věčně dobrou náladou získává na svojí stranu všechny ostatní. Mám teď věčně hrozně nervózní náladu. Varovali mě, že bych mohla začít ještě víc tloustnout, nebo že by mě mohla začít bolet hlava, ale nikdo mi neřek, že bych mohla začít nesnášet svojí sestru. Včera než mi přišli mí nejdražší přátelé jsem měla hysterický záchvat smutného pláče. Prostě mě jen všechno mrzelo a já byla tak strašně smutná a opuštěná. Všichni kolem se královsky bavili (máma a ségra) a já se jen snažila nekazit jim radost, nekazit náladu. Těšili jsme se na kamarády, já jim připravila postele, připravila jsem aspoň částečně jídlo, nechtěla jsem kazit náladu… pomáhala jsem, neodmlouvala jsem... ale stejně mě pořád v hlavě drtilo to heslo, že „dobrá nálada nevyřeší všechny vaše problémy, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si jí udržet“. Ségra podle této věty jede už dlouho a mam dojem, že snad musí něco brát. Já tady sedim a pláču (a to nemám důvod), prostě se lituju. Nemám kluka, nemám pevné zdraví, nemam dobrou náladu, nemám takový studijní úspěchy a nemam nikoho ke komu bych se mohla zkrátka zcela nezištně přitulit, když je mi smutno. Dneska když odjížděli kamarádi, odjížděli na fáze a já zase sakra pláču.Ale to jsem nechtěla říct. Chtěla jsem říct, že jsem měla radost, že je mám a úplně mi srdce poskočilo, když mi Jiří řekl, že se uvidíme zase za týden (což nebylo plánem).Vím, že z toho budou zase problémy protože jsem našim řekla, že už tenhle týden to bylo jako oslava narozenin, ale já tyhle lidi prostě potřebuju, abych zapomněla na to, v jakym srabu žiju, pomáhají mi tím, že mě mají (snad) rádi a dávají mi sílu začít zase dál žít a studovat a milovat a prostě žít. Prostě se ze mě stala normální hysterická ženská, která se stane z poloviny všech který začnou brát prášky. Náladová s tunou testosteronu. (což vyplývá z toho, že začínám uznávat pravidla mého otce) A teď mě ségra tak vytáčí, že se snažim vyrvat čudly z klávesnice a následně je tam zase zarvat prudkými stisky/!/! grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
Jo, Kill Bill teď bude tou nejlepší volbou! Pokud do toho miláček nebude zase kecat. Konec! Nemůžu psát tyhle hovadiny dál, protože víc toho asi Jeden článek na blogu nepojme. Tak berte v úvahu, že mě to mrzí. Jo? dík.

skutečně živý tetris:)

2008-02-04T08:05:00.000-08:00

2008-01-29T15:08:00.000-08:00

nechci se učit! proto jsem v jedenáct hodin začala vytírat pokoj, proto jsem v půl dvanáctý začala rozvíjet sexistické diskuse s kámošem o kámošovi, proto jsem ve dvanáct u notebooku a píšu... Na zkoušku mám pro změnu opět jeden den a nějak mě to netočí. Jsem na tenhle režim už docela zvyklá. Přemýšlím, jestli ještě neumyju konev na čaj... asi jo. Sexistická debata ustává... dokonce se mi dneska kámoš přiznal i onlajn k současnému sledování porna... to se zuzna divila.si stejně myslim, že většina kluků v tomhle věku si dělá dobře tak třikrát do týdne... nevím... co vy na to?

http://www.youtube.com/watch?v=C-3A4mOhfAo&feature=related

2008-01-26T12:24:00.000-08:00

chtela jsem sem dát video s holčičkou která naprosto roztomile zpívá, ale je chránený, tak se na něj musíte kouknout sami

Konec

2008-01-24T15:05:00.000-08:00

na co jsem hodiny vymejšlela ty stručný a jasný výpovědi? Na co jsem si v hlavě představovala všechny ty rozpačitý reakce? Na co? na to aby to mohlo bejt v reálu úplně jinak. Kolem jedenácté v noci, ze mě místotoho krásného vyznání vylezlo... Myslím na to, .... že... se ... mi ... líbíš... Trapas jako prase. Nikdy sem nevěřila, že trapas můžete cejtit fyzicky. Já ho cejtila na čele. Bylo to takový to horký tupý na čele a já chtěla bejt úplně tou nejmenší zuznou na světě. Chtěla jsem se vypařit a nebejt. Prostě zmizet. Místo toho jsem tu seděla, plácala něco o trapasech a zarytě jsme asi sedum minut mlčeli. On teda dýl. Já naštěstí našla v sobě tolik duchapřítomnosti, že jsem mu začla vysvětlovat, že by mohlo jít o kompliment, přece. No zaraženej byl dlouho. Naštěstí takováhle hláška se celkem solidně zazdí větou o sčítání pravděpodobností, proto se spolu vůbec zase normálně bavíme... Za což jsem ráda. Bohu díky za pravděpodobnosti. Tím asi končí zuznokantýnovská odysea a vyhledneme si novou "obět" mé platonické lásky:) Tak tedy statistice zdar:)

2008-01-24T04:33:00.000-08:00

Tak hele! Nemůžu za ty svoje logický chyby, jako že 0 na druhou je 1 nebo že 8 krát dvacet je 100, jde o to, že se mi natolik líbíš, že se ve tvojí společnosti nemůžu soustředit.Nalijme si tedy čistého vína a vyjádřeme se na rovinu. Tak co ty na to?

2008-01-22T15:10:00.000-08:00

Chi... chichi... zuzna se opila... prvně.... a to jako že dost. A má prostě snahu něco napsat... Zvracet se jí nechce, a snaží se uposlechnout všechny rady které se týkaly alkoholu co kdy slyšela...pít, hodně vody... jít spát.. půjdu... už se těším, jen kdyby mi všechno nepřišlo tak strašně vtipný:) směju se všemu... i když se mi endu směje, tak se tomu směju, zase....:) Nejsem schopná si sundat ten štastněj výraz... bože, proberte mě někdo! nejde to . Půjdu a svalim se do pelechua tam prospim celou tu krásnou a dlouhou noc. koupnu se asi až zejtra protože by mě to moc vytrhlo z téhle bohovské nálady. Teda zejtra... dneska vlastně a přitom se budu mooooc učit ael to zvládnu, zvládla jsem blbější věci. dneska musim skončit nebo bych psala samý kokotiny. Skobrou alkohole! ty mé drahé vínečko!

MUSE - sing for absolution...

2008-01-19T06:04:00.000-08:00

na báseň reaguju básní

2008-01-19T04:44:00.000-08:00

Námětem pro mou básničku byla undergroundová báseň mého kamaráda na jeho blogu o nelibé vůni nohou jeho spolubydlícího.Tato moje veršovánka je současně umístěna jako komentář na jeho blogu (jeden-clovek.blogspot.com)

čpí Karlovi nohy?
Pak má pro to vlohy.
Mě dnes nohy nesmrdí,
to ti každý potvrdí,
přesto nejsem oblíbená...
(no to je mi ale změna...)
nejsem-li dost vtipná - svěží,
obstojím v konkurenci dost stěží.
Nejsem hbitá blonďatá,
neplandaj mi kaťata...
Tohle je teď asi "trendy",
nalejem si čisté brandy.
Chci-li získat partnera -
- mám bejt kurva veselá!

jsem smutná

2008-01-18T14:15:00.000-08:00

jsem tak strašně smutná, že nevím co píšu. Jsem tak strašně smutná, že nevím co dělám. Jsem tak strašně smutná, že jsem zlá i na lidi, které mám ráda. Jsem smutná a nevím proč. Udělala jsem náročnou zkoušku s báječným výsledkem. Mám přátele. Mí blízcí se mají dobře. Dělám jim radost. Tak proč já nemám radost? Proč jsem smutná? Proč mě bolí každá (byť i pozitivní) myšlenka? Proč nemůžu myslet ani na tu posr... lásku. Přeju každýmu to nejlepší. Přeju každýmu a zvláště mým nejbližším aby jim vyšlo co si přejí a já si přeju abych byla zdravá! Prosím, jen abych byla zdravá! Zdravá zuzna bude i veselá zuzna a bude to s ní veselejší. Chci být taková jako vždy a mít k tomu hodně energie a náboje... snad to jednou vyjde a já se toho dožiju.

tak sme se vzali:)

2008-01-17T10:13:00.000-08:00

jsme oficiálně pro prváky "máma s tátou" :) a to potěší. I když mám ještě sokyni, která to vymyslela, tak sme prostě máma a táta. Já k němu přišla (kantýnovi), ptaje se pouze, zdali se k nám ještě vrátí a ona se na mě osopila s úsměvem jetli jsem já jeho žena... tak sme na to začali hrát a sme máma s tátou, já mu udělala "žárlivou scénu" pak sem se udobřili a je to sranda a ted si tak prostě říkáme. Drahá a drahý... z legrace a hecu. sice mě u toho hodně štvala pak ještě ta blonďatá megerka z ročníku, ale pro naše přátelství to nic neznamená:) Kecam znamená, ale nebudu se tomu poddávat:)