spolubydlení - 1.část

Už je tomu tři týdny co jsem se stala právoplatnou spolubydlící - partnerkou svého přítele. Stěhování proběhlo v několika etapách. První etapu bych nazvala nějak jako "vnukávání". Bylo totiž nebytně nutné vnuknout mému drahému myšlenku, že beze mne nemůže žít a že bydlet v jednom městě na dvou různých kolejích je zkrátka hloupost. Podařilo se! Když mi jednoho krásného odpoledne řekl "poslouchej, co jsem vymyslel" a navrhl mi sestěhování, byla jsem šťastná. Druhou fází byla akce kulový blesk, kdy jsem se stihla v jednu noc ještě mizerně vyspat na své staré dobré koleji a když jsem se v deset vyhrabala z peřin, přišla mi smska, že bych se mohla stěhovat - nejlépe ihned. Vedoucí koleje má dnes pouze do jedný (ta naše - ta jejich ještě od jedné do tří - super). Takže bleskově sbalit všechny ty krámy, který už měly bejt dávno sbalený a odvezený domů, vypujčovat si igelitky (protože do tý mojí ubohý krosny se to přece všechno nevejde) a začít zmateně pobíhat po pokoji a mávat rukama bezmocí. Nakonec jsem sbalila. Drahý přijel. Načasování naprosto ideální. Fáze vybalování probíhala dost podobně. Navíc jsem se ještě stačila projevit jako silná žena - matka pluku - a přestěhovala jsem pokoj k obrazu svému resp. tak, abychom si po všech těch láskou prosycených dnech mohli večer usnout v náručí. První dny byly zvláštní. Možná dodnes je to trochu zvláštní. Ale je to krásný. Jdeme spát, máme večerku:)

bojím se

čehopak se bojím? nebojím se toho co teď vyvádí naši politici. Nebojím se ani toho, že nebudem mít kde bydlet. Dokonce se ani nebojím toho, že zítra dělám zkoušku. Bojím se toho, že za týden odkvetou i ty poslední třešně a my se nebudem mít kde políbit na prvního máje!

brzyranní zápis

jak může neco hrozně hořkýho s nečím jeste vic hořkým a kyselým chutnat jako sprite?! ani jedna ze složek neni sama dobrá, ale dohromady.... hmmm. a pak se vám z toho chce blinkat.

sladkých pětadvacet

S kamarádem googlem jsem zjišťovala, čeho všehno je "pětadvacet".
Takže například velmi zajímavým shledávám, že v den mého čtyřiadvacátého svátku, tedy 11.8.2010, server idnes.cz vydal článek o tom, že pětadvacet tisíc Čechů nesmí volit. Zajímavé, nicméně, já zatím volit smím, i když jsem stále přesně nepochopila, jak tohoto práva správně využít. To už bych dnes asi vědět měla.

Také zajímavá zpráva je o tom, že když miss Doležalová slavila své pětadvacátiny, dostala symbolicky pětadvacet na zadek. To jde taky dost mimo mě. Poslední (zatím) facku jsem dostala vloni a doteď štípe.

S pousmáním jsem si přečetla také, že v průběhu jednoho dne provozuje kybersex až pětadvacet milionů lidí po celém světě. Nic proti sexu po telefonu a internetu, ale na klasiku stejně nic nemá. (BTW.: žena prý snáze odpustí jednorázovou fyzickou nevěru, než dlouhodobou platonickou lásku - pche! já prostě ani jedno, asi nejsem správná průměrná žena)

Také to, že nové sídlo NATO v Bruselu by mělo stát v přepočtu na naše až pětadvacet miliard. Mě do toho nic není, ale mám pocit, že je čirým nerozumem stavět stále nové budovy. Mnoho z nás si přeje postavit pro svou rodinu dům. Nový dům. Stejně tak i já a můj pětadvacetiletý Geoffrey de Peyrac máme podobný sen. Ale kdo pak bude bydlet v těch starých a již postavených domech až jejich původní majitelé odejdou?

Nesmírně zajímavou se jeví zpráva, že nějaká Tereza přišla v proměně o pětadvacet centimetrů vlasů. Prý jí to neskutečně oživilo vlasy. Že bych se také nechala ostříhat a byla oživena?

Mimojiné i Fanánek se Sestrama oslavil pětadvacetiny a označili se za soubor kreténů. Moc pěkné označení.

A sportovec roku 2010 Jarda Jágr se cítí na pětadvacet! Až mi bude osmatřicet (jako Jardovi), budu utahaná máma od dvou dětí a mou hlavní zábavou bude navařit mužíčkovi něco bez zeleniny, odvézt děti do školy a zase je přivézt, vyprat, vyžehlit, uklidit a abych nezapomněla to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu, budu se potit abych alespoň nejbližším přátelům splácala dohromady daňová přiznání.

Dneska je mi pětadvacet.

negativní Zuzna

Jsem nějak negativně založená. Poslední dva roky bych řekla, že ze mě číší čirá pozitivita a štěstí, ale občas se to prostě posere na hromadu. Školní neúspěchy se snoubí s neúspěchy doma. Domácí neporozumění a nepohoda se potká se zdravotními problémy a do toho všeho hormony. To by jeden brečel

Jo a nikdo moje články nekomentuje... Asi je to dobře, protože by mě negativní komentář ještě rozbulel

Na sv.Valentýna

Jsem češka, pro mě je dnem pro velká milostná vyznání 1. máj. Na toho velkého Valentýna se u nás nikdy moc nehrálo. Dokud jsem žila svým životem staré panny, říkala jsem si, že jednou, až bude s kým tak budu Valentýna slavit v záplavě srdíček, romantickou večeří při svíčkách a nekonečnou procházkou při západu slunce. Ale ejhle. Stará panna naštěstí už nejsem, ale po prvním Valentýnském fiasku jsme se dohodli, že je to trochu pod úroveň. Říkat si jak se máme rádi jen v ten jeden den a dávat si to najevo. To už mi připomíná dušičky, kdy si všichni musíme povinně vzpomenout na své zesnulé blízké a jít na hřbitov. Po oba tyto svátky mají květinářství rekordní tržby a lidé špatnou náladu. Ale o tom jsem původně psát nechtěla.

Původním námětem tohoto článku byly včerejší promrhané dvě hodiny (resp. dnešní časně ranní). Po celodenní psychické dřině jsme se rozhodly se spolubydlou u něčeho se odreagovat. Volba padla na loňskou filmovou novinku - Na sv. Valentýna. Nedívejte se na to! Nedělejte to! Je to jen přehlídka amerických herců s naprosto plochou zápletkou (resp. žádnou). Příběh je jen tak sestříhaný, aby se zdálo, jak je komplikovaný. Vtipná scéna byla jedna. Slovo "láska" se tam obemílalo pořád (asi proto, že to bylo na sv. Valentýna), ale nějak ztrácelo význam. Romantika v tom už nebyla žádná. Nevím, jestli jsem nějak otupělá, ale přišlo mi to jako kýč. To už v hollywoodu nedovedou natočit dojímavej romantickej film?

Nejsem zapšklá, jsem dokonce hluboce zamilovaná, ale tenhle film ani zdaleka nevystihoval žádnou z podob, kterých láska pro mne nabývá. (a tahle věta se mi taky povedla dost kýčovitě, co?:-D)

den tak nějak na prd

Na to jak jsem si ráno pohnojila svou ekonomickou kariéru, se zbytek dne vyvíjel dost pěkně. Skvělý oběd s mým "I am the shoulder you can cry on" a pak nabídka od Michalovy maminky, jestli nechci poslat po Míšovi řízek :) takový nabídky se přeci neodmítají! Ta spravedlnost na světě přeci jen je.