netradiční velikonoce

Nemůžu říct, že bych byla úplnej pohánek, ale už několikátej rok zůstávám na Velikonoce sama doma. Tedy spíše na střídačku u mě a u Honzy. Honzovo maminka se na Velikonoce připraví nakoupením čokoládových zajíců, vajíček, bonbonů a nabarvených vajíček v NDR. A tady je střet světů. U nás doma se vždycky barvily vajíčka v cibuli nebo v OVO barvách a pomlázkou jsme dostaly tak maximálně od táty, kterej jí nahrazoval občas i dalšími švihavými nástroji. U Honzy už jsou od pátku připravený pomlázky z čerstvých vrbových proutků, on se těší jak malej kluk a v pondělí dostaneme s jeho maminkou na prdel od šesti chlapů, kteří pak naskáčou do auta a svorně objedou všechny ženské příbuzné v okolí. A já teď nevím, jak se chovat. Vajíčka nemám nabarvený, protože vím, že by to chlapi neocenili (a ani na to nebyl čas a nálada), ale zase je mi hloupý mít na velikonoční pondělí prázdné ruce. Tak jsem si proti svýmu přesvědčení navlíkla zimní kabát, boty a šla k vietnamcům shánět kinder vajíčka sněhem... je to hloupý, ale něco bych jim jako koledu dát měla a jelikož se u nich nechlastá, tak přinést flašku ferneta je nemístný. achich... no nic,ono to stejně není k pochopení.

pohřební

žiju v nějakém divném světě. V mém světě jsou obchody (když pominu ty obří) stále zavřené, výlohy zhasnuté, den tmavý. Den jako takový má jen 16 hodin - osm hodin pracuji a osm spím. A z mých kolegů by se měli pravděpodobně stát mí přátelé. Hlavní problém tkví v tom, že prostě nechci aby to byli mí přátelé. Kamarády mám jiné, bližší, lepší. Kamarádi mne nenutí dělat si gelový nehty, abych byla upravená. Netlačí mne do toho abych si nechala obarvit hlavu melírem, protože mne to zaručeně hrozně prosvětlí a dodá mi to šmrnc. Kamarádi mne mají rádi i s nehtama okousanýma na maso, s mou původní barvou vlasů (za kterou si stojim a mě se prostě líbí!) a ve vytahanym tričku a děravejch džínsech. Jenže sociální skupina, do níž jsem teď byla zařazena se mne snaží předělat k obrazu svému. A já ten obraz nesnáším.


Ps: ještě jedna vtipná k dobru - Jednoho rána jsme odnášeli do auta urny s Honzovo prarodiči a máma se na mě otočila a vzhledem k mému dress codu vtipně dodala: "Von někdo umřel?"

vánoční kompromisy

Po třech letech vztahu kdy spolu dva "jen" chodí (tzn. nebydlí) přichází otázka "jak to bude o Vánocích?". O prvních společných Vánocích stačilo vidět se ráno a pak třeba druhý den. Druhé Vánoce už byly ve znamení návštěvy po večeři. Ale jaký je ten třetí stupeň? Teď už je jasné, že je třeba absolvovat vánoční večeři v obou spřátelených rodinách, ale kdo bude první a kdo druhý? A jak se nepřežrat, když budou následovat dvě večeře v tříhodinovém rozestupu? A jak to propána bude vypadat příští rok, když už letos nevíme, kam dřív skočit?

Jsem snad jediná....?

jsem snad jediná, komu tak hrozně vadí kliknout vůbec na seznam.cz nebo idnes.cz případně na jíné dennně navštěvované servery, kvůli tomu, že tam na mě bude koukat poměrně detailní fotka umírajícího Kadáfího? Mě se z toho prostě zvedá kufr. Nejsem pro to, aby někdo někoho zabíjel. A když už to udělá, tak ho proboha nevystavujte na všech stránkách!!! Dobře, možná to byl lotr, ale nechtěla bych bejt třeba mámou, jejíž dětsko najede na nejfrekventovanější stránku a tam na něj koukne zohavená mrtvola. Já už jsem dospělá a stejně se mi z toho obrázku dělá špatně.
Jsem asi cíťa, ale tohle posrali.

celebration jazz mess

Po dlouhé době jsem se nechala ukecat a jela do Kadaně "za kultůrou". Na Ventilky se chodím dívat (poslouchat je) poměrně často - minimálně jednou do roka v rámci společného výročí (mrk mrk), ale tohle bylo mimo plán. Holky mi říkaly, že to bude velkolepá akce a super a skvělý. No a vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla na sváteční den co na práci, jela jsem se podívat. Mimo to, že jsem v Kadani potkala dávno neviděné známé, cítila jsem se zase jako doma. Přišlo mi, že mě rádi vidí a já ráda viděla je. Taková příjemná atmosféra a to koncert ještě nezačal. S první minutou mi bylo jasné, že tohle jen tak neusedim. Sedět na jazzovém koncertě v kostelní lavici je i v případě mše dost náročný. V lavici se nedá dobře vrtět, kejvat do rytmu, houpat bokama... no a hlavně je z ní blbě vidět na muzikanty! Když jsem se z lavice vysoukala, zjistila jsem, že za klavírem (on tam fakt za hlavama těch lidí byl klavír!!!) seděl sám pan Růžička (autor), že tam je minimálně tříčlená smyčcová sekce a stejně tak i dechová. Další nástroje jsem objevovala podle toho, jak mi uhýbaly hlavy ze zorného pole. Mluvit tady o kvalitě hudby samotné by bylo zbytečné. Celkový dojem byl prostě jedinečný. Kdybych v pátek nejela na svatbu, asi bych se šla podívat ještě jednou. Můžu vřele doporučit.
Jediné co mne trochu překvapilo bylo, že jsem podle zpěváků byla jediná, kdo si to takhle užíval. S tím, že jsem vylezla z lavice a v ústraní si kejvala do rytmu. Ale myslím, že ostatní se jen styděli a v duchu kejvali taky. Ventilky mi pak ještě asi jako váženému fandovi zařídily eskortu až domů vlastním řidičem a myslím, že zážitek byl kompletní.
Zápis je tak neučesaný proto, protože kdybych ho ještě revidovala, tak ho neuveřejním. Jdu spát,dobrou

Dobrodružství Frantíka Finna

Považuji se za nadprůměrného čtenáře. Bohužel má nadprůměrnost nespočívá v kvalitě, ale spíše v kvantitě. Tytam jsou sice doby, kdy jsem na jedno posezení na záchodě dokázala zhltnout celé "stopáče" (vrstevníci určitě vědí), ale ani dnes mi nečiní problémy přečíst teba sto dobře čtivých stran za hodinu. Jelikož za pár dní nastupuju do práce a zase bych se k tomu měla začít učit, rozhodla jsem se, že si ještě naposledy trochu smlsnu na beletrii. Na půdě jsem vyhrabala po dědovi pár zaprášených knížek (Jirotka - Saturnin, Marshall - Už zase skáču přes kaluže, Twain - Dobrodružství Frantíka Finna). Vybrala jsem poslední zmíněnou. Je tenounká, ale zaujalo mne, že byla vydaná v roce 1900 jako první vydání. Je opravdu krásná a hlavní hrdina se v ní jmenuje pěkně po česku - Frantík. Neví někdo, proč mu nebylo necháno jméno Huckelberry? Co pamatuju, učili nás ve škole, že se přeci jména nepřekládají. Byl to důkaz vlastenectví? Co o tom soudíš Honzo? Jsem zatím asi ve třetině a knížka se mi líbí, jenom tohle mě zarazilo.
Jinak dodnes nemůžu zapomenout na probděné noci s Pánem prstenů na klíně. Do prvního dílu jsem se musela trochu nudit, o druhém ani nevím, že jsem ho četla a třetí jsem obrečela jako želva. Do brzkých ranních hodin jsem seděla na posteli, kazila si oči, nohy jsem měla přesezené, mravenci si v nich dělali dálnice, ale já se nemohla odtrhnout. Druhý díl jsem dočetla tehdy ráno v půl sedmé a rychle jsem dělala jako že spim. Myslím, že člověk by si neměl pamatovat jen obsah knížky, ale i to, co se dělo okolo jejího čtení.

měsíc plný dobrých zpráv a zkušeností

Po asi dvaceti rozeslaných životopisech se mi ozvali jen tři potenciální zaměstnavatelé. Po tom, co jsem slyšela od ostatních v mé situaci, je to ještě slušný průměr. Z těchto tří ozvivších se zaměstnavatelů vyšly dva pohovory. U obou dvou jsem se dostala do druhého kola a světe div se - jeden skončil budoucím podpisem pracovní smlouvy. Ten vítězný pohovor byl extrémně hnusnej. Hodina vyptávání, modelových situací, gramatického testu z angličtiny a kupeckých počtů. Při odchodu jsem měla skoro v očích slzy a říkala jsem si, že tam snad ani pracovat nechci. A co čert nechtěl, ozvali se, že mě chtějí. V pondělí nastupuju. Pro rodiče to je nejradostnější zpráva dne, týdne, měsíce... Já mám lehké obavy, ale to k tomu asi patří. Ještě před tím vítězným pohovorem jsme stihli strávit šest nádherných dní s mužem mého srdce na Slapské přehradě v kempu Skalice. Šťastnějších šest dní jsem snad nezažila.I když počasí nebylo vhodné na koupání, bylo nám tam nádherně a oba jsme byli šťastní. A šťastní jsme i dnes, když jsme se dozvěděli, že pán Bůh udělal zázrak a z jednoho páru se za pár měsíců stane rodina. To jsou zkrátka dobré zprávy, ne?