už skoro

ano, někdy také mívám pocit, že se všchno děje tak, jak nechci. Také je mé prádlo moc zmačkané a milovaný moc roztržitý. Zrovna dneska už jsem byla malý krůček od pravdy ... Od toho hloupého vyjevení se mu. Šla jsem ho vyprovodit, jako v těch amerických filmech za dveře a pak mu při loučení řekla "počkej!". Nechtěla jsem aby odešel, ale najednou se mi v hlavě promítla téměř shodná situace s jedním mistrem vloni... taky kamarádi a pak se to provalilo a bylo po všem. Bylo po kamarádství a nastalo období vzácného stranění se. Proto, když se mi dneska promítla tahle scéna před očima, zazmatkovala jsem a řekla jen "to bychom dneska nedořešili" . Hloupá zuzno, mohla jsi to mít za sebou a vědět na čem jsi... zuzno! on vypadal, že jeví zájem o to co chci říct a já neřekla nic... asi dávám přednost kamarádství před jednou vynucenou pusou... Pro následujících 14 dní vám chci popřát Veselýho kapra a šťastnej salát jako jsme to vždy přály s mými nejlepšími kamarádkami. Díky holky. Těším se na vánoční prázdniny.

emocionální nevolnost

dneska jsem se rozhodla jednat... jednat bezhlavě a radikálně. Prostě říct: "víš chlapče, já tě obdivuju. Nemůžu říct, že tě miluju, i když tvůj hlas slyším všude a tvůj pohled mne tak nebezpečně hřeje, že chci být stále v jeho dosahu. Chci jen říct, že bych ráda věděla jak jsi na tom ty. Nechtěl bys mě někdy jen tak vzít za ruku a nechat mne abych ti tu tvou stiskla a čerpala z ní to teplo. To blahodárné teplo... " Nejednala jsem, jak bylo jasné už od začátku. Ale v hlavě se mi odehrávaly scény, ke kterým mohlo dojít a pokud by k nim došlo, byla bych nejšťastnější Zuzna na světě. Ale zuzna zůstane nohama na zemi a bude pořád jen psát o svých touhách... I když pokud ten krok neudělám, zůstanu pořád stát na začátku... dobrá. až spolu budeme alespon deset minut ve slušné náladě sami...možná se odhodlám a vezmu ho za ruku. Žije ve mě ale pořád ta představa, že tohle má první udělat on. Blbý stereotypy.

manželka

je to těžký navázat vztah s kýmkoli, o to těžší je to navázat vztah s někým ženatým. Mám pocit, že jsem pochopila tuhle problematiku. Snažím se již delší dobu navázat přátelský (bože kdyby milostný) vztah, ale jeho "žena" nám brání. Já se prostě neodhodlám k ničemu, co by mě jednou mohlo mrzet ještě před jeho spolubydlou. A jelikož jsou pořád spolu, nemám šanci. Nemá šanci ani on. Občas mi přijde, že by i chtěl, náznaků mraky, ale nikdy se k ničemu neodhodláme. Pořád máme kontrolu. Pusu mu tak dát. Jednu hloupou pusu. Bez třetího.

Jinak to poděkování smazal, jak se dalo čekat, ale sám mi to řek a sám slíbil, že pokud mu to vrátí, připíše to tam. Asi to není takový pokrytec před jakým mne varovaly holky.

tak to je ta láska

okamžik nebo spíš mžik toho naprostého souznění, toho naladění na naší soukromou frekvenci... nikdo nám do toho souznění nekecal, nikdo se nemohl napojit, byli sme v tu chvíli pouze my dva na světě. Napsal do práce se kterou jsem mu pomáhala od začátku "milionteré díky Zuzance (příjmení taky a dobře) za vše!!!" Já už když to psal měla v halvě tu scénu, jak až to dopíše, obejmu ho a políbím... protože to by bylo adekvátní, ale já nemohla... nemohla... jenom jsem se dívala. Zčervenala jsem a dívala se. Dívala se na tu obazovku, dívala se na tu tvář, plakala bych kdyby to šlo... stačí.. ale chápete

taky taková letargická

ta slavná pizza

tak konečně došlo k té dlouho slibované pizze. Na to, jak sem se těšila, že půjde o nějakou intimitu maximálně v nás třech lidech (dva kluci a já-tuhle společnost ještě zvládám) jsme tam byli v pěti (čtyři kluci a já). Musim uznat, že všichni pohodáři, ale až příliš často padala slova jako intimní prostředí, intimita, maxim... Také potom padaly narážky na to, jak se Kantýna vždycky navoní, když jde za mnou.. Jak je ten chlapec hezky vychovaný. Bože, kdyby věděl... Já se tu kvůli němu strojím, blázním s mejkapem, vybírám kabát, aby mi ladil se šálou, snažim se ze sebe udělat dámu a on asi ani netuší, jak mi je děsně vždycky, když od něj odcházim... Když se loučíme. Proč musí být loučení vždycky tak křečovitý. Mam dojem, že by to unes, kdybych mu dneska na férovku řekla "tak hele a máš se mnou vlastně něco v úmyslu?". Dneska sem měla sto chutí to říct. Nebyla jsem od toho daleko. Jenže za náma šla celá ta kompanie, tak sem si řikala, že jestli mám dostat "přez prsty" tak jen od jednoho. Mám teď trochu strach, že ten náš "vztah" zůstal tak moc otevřenej a nedořešenej, že z toho zase začnu přez víkend usuzovat nějaký romány a něžnosti až mě to bude potom mrzet. Zuzno, dej si pohov!
Kantýna, ty tuhle stránku znáš a já to vim, ale pochybuju o tom, že tě napadne si to někdy přečíst... Tak dobrou noc, vy všichni, kteří máte v hlavě zmatek!

Joy Adamsonová

kdo z vás by jí neznal... Neznáte? Neznáte lvici Elsu? Neznáte Volání divočiny? Nevyrostli jste na Obklíčeni slony? Barbaři!
tato žena, která věnovala svůj život africe, africké přírodě a zvířatům, je shodou náhod z Čech! Tehdy se ještě nejmenovala Adamsonová, narodila se jako Joy Frederika Victoria Gessnerová v Opavě! Byla to původem německá rodina, která splodila tuto milovnici lvů a slonů. Narodila se v roce 1910 a po dvanácti letech se přesěhovala s matkou do Vídně. Tam si našla svého prvního manžela se kterým odcestovala ještě před válkou prvně do Afriky. tam poznala svého druhého muže, který ji naučil kreslit. Svého posledního muže potkala opět v africe a s ním založila farmu na které vychovala opuštěné lvíče - Elsu. K jejímu náhlému skonu přispěl mladý africký chlapec, který ji v jejích 70-ti letech zabil.
Není to parodie? Celý život prožila v Africe, kde našla své štěstí a lásku a nakonec tam v požehnaném věku náhle zemřela... Bylo jí sedmdesát a prožila krásný život, tak by to mělo být... (i kdýž to zní hloupě)