maminčiny rady

Každému jeho mmaminka předává důležité životní rady a hodnotové soudy. Když si to tak vybavím, tak moje maminka (a vlastně oba rodiče) má několik důležitých vztahů "problém - řešení" o které se s vámi musím podělit:

Nemůžu spát - piješ moc kafe

Bolí mě břicho - moc jíš

Moc mě bolí břicho - budeš mít menstruaci

Bolí mě hlava - málo spíš

Hodně mě bolí hlava - nenosíš ponožky (skrytě poukazujíc na zánět dutin)

Bolí mě cokoliv - seš líná a nechodíš ven
.
.
.
.

jdu ven - budu babičkou!!!
(pokud mi život přinese další, podělím se o ně s vámi:) )

podzimní romance

Včera, jako by to bylo před sto lety, vyznávali jsme si naše smutky, touhy a snad i lehce nadsazenou lásku s milým, který na 200 kilometrů vzdálen jest. Líce mi rudly při pomyšlení, že tak krásná slova určena jsou mě. Snad jediné co prozradilo, že se píše rok dvoutisícý a ne devatenáctistý bylo to, že naše myšlenky nepřenášeli poštovní posli, ale internet. Romantici opravdu ještě žijí!

chebská mafie

Asi dostanu na držku od firmy co nám dělá na koleji nová plastová okna. (blíže na: http://www.samik.eu/web/clanek/188-okna-a-okynka/ )Napsala jsem to tak jak jsem to cítila a s myšlenkou, že tito pracanti přece nesledují studentský server, natož aby si tam četli nějaké intelektuální plky o oknech, jsem ho pustila na síť. Včera se po týdnu vrátili na naší kolej dokončovat jiná patra... a najednou se mi doneslo, že jsem mezi nimi slavná. Prej "no ta spisovatelka... no ta Zuzana..., jak vona se menovala? jo Klůfová!" no ted se bojim vylézt na chodbu, abych nedostala něčim po hubě. A to jsem jenom napsala svůj názor. Firmu jsem nejmenovala a ani nechci. Píšu úvahy, ne udání.

zuzna.blogspot.com

adopt your own virtual pet!

Konstruktivně strávené čtvrteční dopoledne

I přesto že nejsem žáná kikina, mám ráda hezky upravený zevnějšek. Proto, když se v zoufalé chvilce spolubydla rozhodla jít na nehty, šla sem ráda s ní... Nezažila jsem krásnější dopoledne. Stříhání nehtů, pilování a pak několik vrstev kdovíčeho... bylo to úžasný.. Obsluhoval mne vietnamec přibližně v mém věku, byl něžný a měl krásné oči (víc vidět nebylo, měl roušku). Když už jsem měla drápky jako ze žurnálu, přišlo zdobení francouzskou manikůrou (v tu chvíli si roušku sundal a když jsem mu podala ruku, měl jí tak blízko obličeje, že jsem na ní přímo cítila jeho dech). Několikateré zapékání a pak ... masáž voňavým krémem... blaho... no za 250,- neberte to. Tomu říkám marketing mít v univerzitním městě slevu na nehty pro studentky 50%. Jsou to šikulové.

Posledních 20 minut prázdnin

Uteklo to jako voda (zaplaťpámbu) a mě zbejvá posledních 20 minut sladkého nicnedělání u internetu. Až skončí Přátelé, musím být osprchovaná, oblečená a připravená na dopolední maraton obíhání města, který mi připravil děda, abych se před odjezdem do Plzně nenudila. Do Plzně musím jet vlastně na brigádu... Budu dva dny mrznout na Dnech vědy a techniky u stánku, kde budu prezentovat mojí nejmíň oblíbenou katedru z celý naší univerzity. Nějak sem se asi zalíbila při výběrovym řízení o kterým sem ani nevěděla:) Bude mi zima, budu mít hlad, speciální univerzitní tričko, visačku a předepsaný úsměv od ucha k uchu. Tak snad někoho naverbujem:) Dále jsem konečně vyřešila odvoz první dávky věcí na kolej. Ten první týden na koleji je asi nejnáročnější na věci. NUTNĚ potřebujete: ručníky, trička, kalhoty, konev na čaj, reprobedny se subwoofrem, notebook!!! (a ten bych opravdu zdůraznila), přehoz na postel, hrnec, hrnek, talíře, příbory a snad nějaký to učení do základů:) Nebylo snadné zorganizovat, odvoz všech těchhle krámů na jedno místo tak, abych je nemusela táhnout sama přes Plzeň. Ale projevila jsem se jako schopný manažer, protože jsem to nejen zoragnizovala, ale i zabalila!!! No a teď skončili Přátelé a já nejsem ani osprchovaná, ani oblečená. Což znamená, že jsem ve skluzu. Tož pac a pusu. Zuzna

Lijavec - aneb hra s opravdovým deštěm

Znám mnoho her Járy Cimrmana. Na hře Dlouhý, široký a krátkozraký jsem dokonce vyrostla jako by to byla skutečně pohádka pro děti. Dodneška si pamatuju hlášku do publika "Cože, Jiříku, ty ještě nemáš zuby? Aha, ty už nemáš zuby!" Tenkrát jsme to se ségrou ještě nechápaly, ale bezhlavě jsme to opakovaly. Stejně jako věty o obryni Stáně, o Jasoňovi a Drsoňovi, nebo stížnosti Děda Vševěda na trpaslíky, kteří vám, dle jeho slov, "vlezou všude".
Teď jsem ale měla jako dospělá možnost vidět ten slavný divadelní soubor v akci, když přijel do Chomutova zahrát nám, sprostému lidu, Lijavec. Zdeněk Svěrák vypadal na počátečním semináři smutně. Asi to není jednoduché přijít do divadla a hned se tvářit šťastně a vesele, jak by si divák představoval.
Když přišli všichni na jeviště, otevřela jsem pusu a úplně jsem zapoměla tleskat. Visela jsem na tom majestátním Svěrákovi tolik, že jsem se až bála zasmát, abych tu úžasnou atmosféru nějak nenarušila. Tohle s televizí nepocítíte. A pak jsem si všimla na scéně Miloně Čepelky, Petra Bruknera, Bořivoje Pence a herce, kterého jsem moc neznala, kterým byl Václav Kotek. Největším záchvatům smíchu jsem musela propadat při pohledu na chichotajícího se Petra Bruknera. Po celou dobu semináře seděl na své židli, rudý od smíchu (zvláštní, že i po tolika reprízách - premiéra 22.1.1982!).
Popisovat všechny vtipy a postřehy z této hry by bylo víc než zbytečné. Jmelí nebylo a příliš rychle to uteklo. Škoda. Už o přestávce jsem si ale koupila stolní kalendář a program s úmyslem, že si ho nechám po představení podepsat (což jsem nikdy nedělala a nevím doteď jak se to má správně udělat, abych se dostala za herci, než odjedou). Při odchodu jsem se šikovně nachomýtla k šatně spolu s dvěma muži a byli jsme přijati!!! My tři (jen my tři!) jsme se dostali do šatny a měli jsme počkat, než se pánové převléknou. Nemusím říkat, že nám nějaké čekání v tu chvíli nevadilo. Mě se najednou roztřásly ruce (předesílám, že nejsem trémistka ani před těžkou zkouškou) a nevěděla jsem co se v takových chvílích říká, co se dělá, jak se tvářit, jak reagovat?! (a to už jsem zažila i autogramiádu v angličtině, kde jsem si s každým podepisujícím podala ruku a prohodila dokonce i pár frází) Naštěstí celý ten spolek byl tak báječný, jak jsem si jej po celých mých dvaadvacet let představovala. Hned když jsem přišla k šatnám, prošel kolem nás pan Kotek s miskou vody a za chvilku se vrátil i s pejskem (kdo má rád psy, musí mít rád i lidi!). Ostatní se smáli, žertovali. Zdeněk Svěrák mi dokonce nabídl, že "umí i Smoljaka":) Odcházela jsem s pocitem naprostého štěstí a volnosti, protože jsem to dokázala!