Na sv.Valentýna

Jsem češka, pro mě je dnem pro velká milostná vyznání 1. máj. Na toho velkého Valentýna se u nás nikdy moc nehrálo. Dokud jsem žila svým životem staré panny, říkala jsem si, že jednou, až bude s kým tak budu Valentýna slavit v záplavě srdíček, romantickou večeří při svíčkách a nekonečnou procházkou při západu slunce. Ale ejhle. Stará panna naštěstí už nejsem, ale po prvním Valentýnském fiasku jsme se dohodli, že je to trochu pod úroveň. Říkat si jak se máme rádi jen v ten jeden den a dávat si to najevo. To už mi připomíná dušičky, kdy si všichni musíme povinně vzpomenout na své zesnulé blízké a jít na hřbitov. Po oba tyto svátky mají květinářství rekordní tržby a lidé špatnou náladu. Ale o tom jsem původně psát nechtěla.

Původním námětem tohoto článku byly včerejší promrhané dvě hodiny (resp. dnešní časně ranní). Po celodenní psychické dřině jsme se rozhodly se spolubydlou u něčeho se odreagovat. Volba padla na loňskou filmovou novinku - Na sv. Valentýna. Nedívejte se na to! Nedělejte to! Je to jen přehlídka amerických herců s naprosto plochou zápletkou (resp. žádnou). Příběh je jen tak sestříhaný, aby se zdálo, jak je komplikovaný. Vtipná scéna byla jedna. Slovo "láska" se tam obemílalo pořád (asi proto, že to bylo na sv. Valentýna), ale nějak ztrácelo význam. Romantika v tom už nebyla žádná. Nevím, jestli jsem nějak otupělá, ale přišlo mi to jako kýč. To už v hollywoodu nedovedou natočit dojímavej romantickej film?

Nejsem zapšklá, jsem dokonce hluboce zamilovaná, ale tenhle film ani zdaleka nevystihoval žádnou z podob, kterých láska pro mne nabývá. (a tahle věta se mi taky povedla dost kýčovitě, co?:-D)

den tak nějak na prd

Na to jak jsem si ráno pohnojila svou ekonomickou kariéru, se zbytek dne vyvíjel dost pěkně. Skvělý oběd s mým "I am the shoulder you can cry on" a pak nabídka od Michalovy maminky, jestli nechci poslat po Míšovi řízek :) takový nabídky se přeci neodmítají! Ta spravedlnost na světě přeci jen je.

malé morální dilema

konečně se při rekonstrukci našeho domu dostalo i na koupelnu. Začalo se ještě v době, kdy mi byly nějaký Vánoce uplně ukradený (tedy asi před čtrnácti dny). Viděno pohledem laika, který už rok žije na "staveništi" to mohlo trvat tak maximálně týden. Ono taky co je na tom za práci otlouct pár dlaždic z podlahy a na ty otlučený místa nalepit krásný nový dlaždice, zaspárovat a vymalovat. Já bych to měla určitě tak za tři dny. No jenže přiznejme si to. Ono se mezi tím rozbilo i umyvadlo (ano jeho chatrné provizorní upevnění - podložením na sobě naprosto nezávislými kusy sádrokartonu a ytongu - si o to vlastně přímo říkalo) a vana, ačkoliv byla již zasazená do prostoru se musela zase vysadit kvůli úplně jinému rozměru dlaždic, než na jaký byla původně zasazovaná. No prima. Podtrženo sečteno - bouralo se sedm dní. Mezitím se změnil projekt a vize koupelny, takže místo jednoho umyvadla v rohu budou dvě umyvadla podél zdi (díky IKEo). Osmého dne konečně náš Pat a Mat vyrovnali stěny a nalepili první dlaždice. Krása. Už jsme si říkali, že odteď to už bude koupelna a za tři dny maximálně to musí být hotové. Devátého dne se stavěly sokly na umyvadlo (máma tvrdí, že by to zvládla za dopoledne a ještě u toho uvařila oběd - no kdo ví, ona je schopná všeho). Pat s Matem nemají problém. Když někde něco obtížného čučí, tak to prostě zazdí, případně ufiknou. Například nepohodlné bodové světlo "odmontovali" štípačkama. Ještě, že kabel zůstal dost dlouhý na to, aby se dalo případně opět přivěsit. Ale jinak jsou šikovní. Přijde mi až potupné, že tu s nimi musím zůstávat a oni dobře vědí, že jsem tu "na hlídání". Je to jako bych měla na čele nápis - Nevěřím Vám, že nás neokradete.
Teď z druhé strany. Včera - tedy třináctého dne - si Pat vzal maminku s sebou do místního harwdare storu za účelem nákupu správného odstínu spárovky a tmelů. Pro mě byla volba jasná. Máme světle hnědé dlaždice, tak mezi ně jasně patří (ještě ke všemu do koupelny!) bílá, ne? Nicméně tento názor maminka nezastávala a byla pro tmavou. Tak s Patem vybrali takovou světlounce oříškovou barvu (broskvová je vodka! Co je to fuchsiová a jak se ta hovadina píše?), která naprosto přesně korespondovala s odstínem dlaždic. Mě se zdálo, že líp vybrat nemohli. Tmel nebyl vůbec vidět, krásně se to v rozích zadělalo. No vypadalo to nádherně. Až do doby, kdy přišla maminka z práce. Ta přesná souhra odstínů byla prostě moc přesná. Nebyl tam vidět kontrast ve spárách (což prý měl - a to si ten kontrast dovolil dost!). Tak jsme měli ještě večer bojový úkol, jet do onoho hardware storu a vyměnit ony dva pytlíky spárovky za tmavší a nakoupit tmavší tmel. To bylo asi to nejmenší. Táta frfňal. Použil asi tisíc slov, která na svůj blog dávat nechci i když vím, že internet jich je plný. Ale nakonec vyměnili.
Dnes ráno přišli Pat s Matem. Rodiče jim oznámili, jak s úspěchem vyměnili tmel i spárovku a jak to chtějí předělat. Pat se netvářil, Mat se tvářil ještě o něco hůř. Je v tom prý určitý technologický postup, který říká, že se musí nejméně den čekat, než tmel zaschne a pak se dá teprve spárovat (což mezi řádky znamená - koledujete si o to, že se do štědrýho dne nevykoupete!) a navíc ten jeden den, kdy zasychá tmel již uplynul od včera, takže vynípat ze rohů ten zaschlej tmel je dost otročina.
Nyní k mému morálnímu dilema. Vedle v koupelně slyším, jak Pat i s Matem frfňají. Čekají alespoň náznak lítosti za zmařenou práci. Rýpají odlamovacími nožíky tmel ze spár a určitě pění. Dneska si nepovídají. Jindy si každý den družně povídali. A já, ač duchem a přesvědčením s nimi (mě se ta původní barva taky líbila), musím zachovávat tvář a názor rodiny - zadavatelů práce - a tvářit se děsně povrchně abych před nimi rodiče neshodila. Vím, že chtějí slyšet uznání nebo alespoň slova omluvy za chování rodičů, ale nesmím je vyslovit, protože by to pak bylo jako paktování se s nepřítelem.
Teď babo raď!

narkolepsie

Tenhle týden (ač mu ještě není konec) byl naplánován strašně. V pondělí test, který měl rozhodnout o tom, zda ze mne ještě někdy ta inženýrka bude, v úterý učení od rána do noci (abych mohla napsat další zápočet ve středu) a ve čtvrtek totéž protože na pátek byl plánován povinný předtermín z účetnictví. Super.
Týden pro mne skončil v úterý v noci, resp. ve středu nad ránem. Najednou jsem opět zjistila, že mne záda neunesou. Zprvu to byl jen takový unavený pocit, ale dál už to mělo tradiční postup. To znamená probděnou noc, na záchod jsem lezla po čtyřech, a zbouchala jsem významnou dávku prášků. Asi ve tři hodiny ráno jsem se rozhodla, že to nemá smysl a že nejrozumnější bude jet domů. Abych přežila cestu vlakem, spolykala jsem další kila prášků a teď si přijdu jako narkoleptik. Sedím a zdají se mi sny, stojím a zdají se mi sny... ale pozitivní je, že při tom můžu chodit.

výročí

Měla jsem báječné prarodiče. Babička byla skvělá ženská, která mne dokázala vždycky vyslechnout, utřít slzy bezpráví, poradit, ukonejšit... Proč je tak těžké napsat to, co mi leží v hlavě? Zrovna jsem dočetla různé útržky dědových záznamů z dní, kdy ovdověl. Zprvu to byly smutné zápisy, plakala jsem. Děda byl praktik - nejen životním názorem, ale i lékařským zaměřením. Kdykoliv jsme narazili na téma církve nebo nedejbože Boha (zvláštní slovní spojení), měla jsem pocit, že to není jeho šálek kávy. Lékaři v Boha přece nevěří, mají své vlastní vysvětlení pro ony božské činy. Nicméně v zápisech z prvních dní po babiččině odchodu bylo i několik odpovědí na kondolence od příbuzných a děda tam otevřeně mluvil o tom, jak k ní byli andělé milostivi a jak si ji Pán Bůh vzal k sobě... používal různých pěkných příměrů. V určitém čase asi i lékaři uleví vzdálit se od svých pragmatických teorií a "svést" to všechno na Boha. Ale o tom jsem původně psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, že i teď, když už tu s námi ani jeden z nich není, tak se mi povedlo se nad těmi zápisky rozchechtat na plné kolo, že mi až slzy stříkaly. Stálo tam, že já s mou sestrou zaplaťpámbu nejsme "klůfaté" a za tím byl poměrně přesný popis vlastností, kterými vždy disponoval náš otec. Bylo to sarkastické, ale neuvěřitelně trefné. Občas se bojím, abych přeci jen nebyla trochu "klůfatá".
Dnes by spolu babička s dědou oslavili 56 let společného manželského soužití. A to stojí za vzpomínku! Tak všechno nejlepší!

Krev není voda

Dnes mě v učení překvapil nečekaný telefonát. Často mi teď volá T-mobile, který jako jediný operátor neustále otravuje své zákazníky. Pokaždé volají z jiného telefonního čísla, takže neznámá čísla se snažím ignorovat. Nicméně dnes jsem telefonát z neznámého čísla přijala. A dobře jsem udělala. Na druhém konci pomyslného drátu se ozval mužský hlas s tím, že je Štěpánek. No a co, řekla jsem si. Máme teď po domě tolik instalatérů, objednaného chlapíka na dveře, jiného na koupelnu, že si člověk ta jména ani nepamatuje. Navíc moje číslo je na schránce neb nám nefunguje zvonek, takže občas někdo zavolá, že se k nám do domu potřebuje dostat. Tak proč by si měl nějakej Štěpánek žádat víc mojí pozornosti? Ale tenhle člověk nebyl jen tak ledajakej instalatér... vylezlo z něj, že je to bratranec mojí babičky, která před víc jak třema lety odešla a on už se s ní nestačil vidět. Když znovu řekl to příjmení, tak mi všechno došlo. Když navíc řekl, že je Alois, bylo mi hned jasné, že je to bratranec Lojzí. A taky vzpomínka, jak nám babička vyprávěla, že její bratránek když byl malej špatně jedl. Proto aby ho u stolu okatě nenapomínali před návštěvami, tak mu rodiče říkávali "Ozol zej oben it mat kevalhop!" (Lojzo jez nebo ti dám pohlavek!). Tuhle větu si pamatuju už od malička a dnes jsem po telefonu poznala Lojzu, kterému byla adresována. Je to již dobrých padesát let. Lojzovi je dneska šedesát. Jeho milovaná sestřenka (a naše babička) už mu tuhle "hlášku" neřekne, ale já přísahám, že až ho uvidím tak mu to připomenu. Možná si vzpomene, možná ne. Nemám sice přesně v hlavě náš rodokmen, ale k našemu širokému příbuzenstvu chovám jakousi posvátnou úctu. Jsou to lidé, o nichž jsem většinou jen slyšela a nějak jsem to tak hloupě pochopila, že když už mi o nich nemá kdo vyprávět, tak už nejsou. Ale oni jsou a já je teď můžu i vidět.
Takže až ze mě bude ta inžynýrka z Plzně, tak objedu všechny ty příbuzný, který o to budou alespoň trochu stát, abych je poznala. Vždyť je to věčná škoda nepoznat je. Vždyť krev není voda

bolavá záda a prošívaná deka

Moribundus je slabé slovo. V posledních dnech jsem v plné síle poznala co je to ischias, lumbago, houser a ústřel. Všechno to znamená vpodstatě to samé. Pokud nejdete na rentgen nebo dokonce na CT, tak to od sebe nepozná ani neurolog. Zkrátka jedním hloupým a trapným pohybem si znemožníte vpodstatě jakýkoliv pohyb na víc jak tři týdny. Bolelo to jako čert. Mělo to dvě vlny. Nejprve takové nepatrné zaseknutí v bederní páteři, pak už jsem se nemohla posadit na dýl jak deset minut, následovala fáze "sednu si a pak se deset minut narovnávám" pronásledovaná fází "stejně nikam nedojdu". Jak sezení nebo stání tak i ležení bylo problém. když přišla po týdnu recidiva, musela jsem u sebe mít obětavého asistenta abych vůbec vstala z postele na záchod. Navštívila jsem plzeňskou neurologii kde mě sjeli jako malý dítě na téma Co si tam vůbec dovoluju chodit bez doporučení. Dostala jsem prášky, po nichž jsem tři dny prospala a od té doby se to velmi pomalu zlepšuje. Nevím, tahle nemoc asi potřebuje fakt vyležet a pak sama odejde. Nicméně na rozloučenou jsem jí upekla tu nejhezčí prošívanou deku co umim. Byla moje první a chci jí zítra naservírovat mému drahému k snídani až se náležitě o hodinu déle vyspíme. Takže drahé lumbago - NAZDAR!!!