malé morální dilema

konečně se při rekonstrukci našeho domu dostalo i na koupelnu. Začalo se ještě v době, kdy mi byly nějaký Vánoce uplně ukradený (tedy asi před čtrnácti dny). Viděno pohledem laika, který už rok žije na "staveništi" to mohlo trvat tak maximálně týden. Ono taky co je na tom za práci otlouct pár dlaždic z podlahy a na ty otlučený místa nalepit krásný nový dlaždice, zaspárovat a vymalovat. Já bych to měla určitě tak za tři dny. No jenže přiznejme si to. Ono se mezi tím rozbilo i umyvadlo (ano jeho chatrné provizorní upevnění - podložením na sobě naprosto nezávislými kusy sádrokartonu a ytongu - si o to vlastně přímo říkalo) a vana, ačkoliv byla již zasazená do prostoru se musela zase vysadit kvůli úplně jinému rozměru dlaždic, než na jaký byla původně zasazovaná. No prima. Podtrženo sečteno - bouralo se sedm dní. Mezitím se změnil projekt a vize koupelny, takže místo jednoho umyvadla v rohu budou dvě umyvadla podél zdi (díky IKEo). Osmého dne konečně náš Pat a Mat vyrovnali stěny a nalepili první dlaždice. Krása. Už jsme si říkali, že odteď to už bude koupelna a za tři dny maximálně to musí být hotové. Devátého dne se stavěly sokly na umyvadlo (máma tvrdí, že by to zvládla za dopoledne a ještě u toho uvařila oběd - no kdo ví, ona je schopná všeho). Pat s Matem nemají problém. Když někde něco obtížného čučí, tak to prostě zazdí, případně ufiknou. Například nepohodlné bodové světlo "odmontovali" štípačkama. Ještě, že kabel zůstal dost dlouhý na to, aby se dalo případně opět přivěsit. Ale jinak jsou šikovní. Přijde mi až potupné, že tu s nimi musím zůstávat a oni dobře vědí, že jsem tu "na hlídání". Je to jako bych měla na čele nápis - Nevěřím Vám, že nás neokradete.
Teď z druhé strany. Včera - tedy třináctého dne - si Pat vzal maminku s sebou do místního harwdare storu za účelem nákupu správného odstínu spárovky a tmelů. Pro mě byla volba jasná. Máme světle hnědé dlaždice, tak mezi ně jasně patří (ještě ke všemu do koupelny!) bílá, ne? Nicméně tento názor maminka nezastávala a byla pro tmavou. Tak s Patem vybrali takovou světlounce oříškovou barvu (broskvová je vodka! Co je to fuchsiová a jak se ta hovadina píše?), která naprosto přesně korespondovala s odstínem dlaždic. Mě se zdálo, že líp vybrat nemohli. Tmel nebyl vůbec vidět, krásně se to v rozích zadělalo. No vypadalo to nádherně. Až do doby, kdy přišla maminka z práce. Ta přesná souhra odstínů byla prostě moc přesná. Nebyl tam vidět kontrast ve spárách (což prý měl - a to si ten kontrast dovolil dost!). Tak jsme měli ještě večer bojový úkol, jet do onoho hardware storu a vyměnit ony dva pytlíky spárovky za tmavší a nakoupit tmavší tmel. To bylo asi to nejmenší. Táta frfňal. Použil asi tisíc slov, která na svůj blog dávat nechci i když vím, že internet jich je plný. Ale nakonec vyměnili.
Dnes ráno přišli Pat s Matem. Rodiče jim oznámili, jak s úspěchem vyměnili tmel i spárovku a jak to chtějí předělat. Pat se netvářil, Mat se tvářil ještě o něco hůř. Je v tom prý určitý technologický postup, který říká, že se musí nejméně den čekat, než tmel zaschne a pak se dá teprve spárovat (což mezi řádky znamená - koledujete si o to, že se do štědrýho dne nevykoupete!) a navíc ten jeden den, kdy zasychá tmel již uplynul od včera, takže vynípat ze rohů ten zaschlej tmel je dost otročina.
Nyní k mému morálnímu dilema. Vedle v koupelně slyším, jak Pat i s Matem frfňají. Čekají alespoň náznak lítosti za zmařenou práci. Rýpají odlamovacími nožíky tmel ze spár a určitě pění. Dneska si nepovídají. Jindy si každý den družně povídali. A já, ač duchem a přesvědčením s nimi (mě se ta původní barva taky líbila), musím zachovávat tvář a názor rodiny - zadavatelů práce - a tvářit se děsně povrchně abych před nimi rodiče neshodila. Vím, že chtějí slyšet uznání nebo alespoň slova omluvy za chování rodičů, ale nesmím je vyslovit, protože by to pak bylo jako paktování se s nepřítelem.
Teď babo raď!

narkolepsie

Tenhle týden (ač mu ještě není konec) byl naplánován strašně. V pondělí test, který měl rozhodnout o tom, zda ze mne ještě někdy ta inženýrka bude, v úterý učení od rána do noci (abych mohla napsat další zápočet ve středu) a ve čtvrtek totéž protože na pátek byl plánován povinný předtermín z účetnictví. Super.
Týden pro mne skončil v úterý v noci, resp. ve středu nad ránem. Najednou jsem opět zjistila, že mne záda neunesou. Zprvu to byl jen takový unavený pocit, ale dál už to mělo tradiční postup. To znamená probděnou noc, na záchod jsem lezla po čtyřech, a zbouchala jsem významnou dávku prášků. Asi ve tři hodiny ráno jsem se rozhodla, že to nemá smysl a že nejrozumnější bude jet domů. Abych přežila cestu vlakem, spolykala jsem další kila prášků a teď si přijdu jako narkoleptik. Sedím a zdají se mi sny, stojím a zdají se mi sny... ale pozitivní je, že při tom můžu chodit.