Jsem češka, pro mě je dnem pro velká milostná vyznání 1. máj. Na toho velkého Valentýna se u nás nikdy moc nehrálo. Dokud jsem žila svým životem staré panny, říkala jsem si, že jednou, až bude s kým tak budu Valentýna slavit v záplavě srdíček, romantickou večeří při svíčkách a nekonečnou procházkou při západu slunce. Ale ejhle. Stará panna naštěstí už nejsem, ale po prvním Valentýnském fiasku jsme se dohodli, že je to trochu pod úroveň. Říkat si jak se máme rádi jen v ten jeden den a dávat si to najevo. To už mi připomíná dušičky, kdy si všichni musíme povinně vzpomenout na své zesnulé blízké a jít na hřbitov. Po oba tyto svátky mají květinářství rekordní tržby a lidé špatnou náladu. Ale o tom jsem původně psát nechtěla.
Původním námětem tohoto článku byly včerejší promrhané dvě hodiny (resp. dnešní časně ranní). Po celodenní psychické dřině jsme se rozhodly se spolubydlou u něčeho se odreagovat. Volba padla na loňskou filmovou novinku - Na sv. Valentýna. Nedívejte se na to! Nedělejte to! Je to jen přehlídka amerických herců s naprosto plochou zápletkou (resp. žádnou). Příběh je jen tak sestříhaný, aby se zdálo, jak je komplikovaný. Vtipná scéna byla jedna. Slovo "láska" se tam obemílalo pořád (asi proto, že to bylo na sv. Valentýna), ale nějak ztrácelo význam. Romantika v tom už nebyla žádná. Nevím, jestli jsem nějak otupělá, ale přišlo mi to jako kýč. To už v hollywoodu nedovedou natočit dojímavej romantickej film?
Nejsem zapšklá, jsem dokonce hluboce zamilovaná, ale tenhle film ani zdaleka nevystihoval žádnou z podob, kterých láska pro mne nabývá. (a tahle věta se mi taky povedla dost kýčovitě, co?:-D)
