Považuji se za nadprůměrného čtenáře. Bohužel má nadprůměrnost nespočívá v kvalitě, ale spíše v kvantitě. Tytam jsou sice doby, kdy jsem na jedno posezení na záchodě dokázala zhltnout celé "stopáče" (vrstevníci určitě vědí), ale ani dnes mi nečiní problémy přečíst teba sto dobře čtivých stran za hodinu. Jelikož za pár dní nastupuju do práce a zase bych se k tomu měla začít učit, rozhodla jsem se, že si ještě naposledy trochu smlsnu na beletrii. Na půdě jsem vyhrabala po dědovi pár zaprášených knížek (Jirotka - Saturnin, Marshall - Už zase skáču přes kaluže, Twain - Dobrodružství Frantíka Finna). Vybrala jsem poslední zmíněnou. Je tenounká, ale zaujalo mne, že byla vydaná v roce 1900 jako první vydání. Je opravdu krásná a hlavní hrdina se v ní jmenuje pěkně po česku - Frantík. Neví někdo, proč mu nebylo necháno jméno Huckelberry? Co pamatuju, učili nás ve škole, že se přeci jména nepřekládají. Byl to důkaz vlastenectví? Co o tom soudíš Honzo? Jsem zatím asi ve třetině a knížka se mi líbí, jenom tohle mě zarazilo.
Jinak dodnes nemůžu zapomenout na probděné noci s Pánem prstenů na klíně. Do prvního dílu jsem se musela trochu nudit, o druhém ani nevím, že jsem ho četla a třetí jsem obrečela jako želva. Do brzkých ranních hodin jsem seděla na posteli, kazila si oči, nohy jsem měla přesezené, mravenci si v nich dělali dálnice, ale já se nemohla odtrhnout. Druhý díl jsem dočetla tehdy ráno v půl sedmé a rychle jsem dělala jako že spim. Myslím, že člověk by si neměl pamatovat jen obsah knížky, ale i to, co se dělo okolo jejího čtení.
