pohřební

žiju v nějakém divném světě. V mém světě jsou obchody (když pominu ty obří) stále zavřené, výlohy zhasnuté, den tmavý. Den jako takový má jen 16 hodin - osm hodin pracuji a osm spím. A z mých kolegů by se měli pravděpodobně stát mí přátelé. Hlavní problém tkví v tom, že prostě nechci aby to byli mí přátelé. Kamarády mám jiné, bližší, lepší. Kamarádi mne nenutí dělat si gelový nehty, abych byla upravená. Netlačí mne do toho abych si nechala obarvit hlavu melírem, protože mne to zaručeně hrozně prosvětlí a dodá mi to šmrnc. Kamarádi mne mají rádi i s nehtama okousanýma na maso, s mou původní barvou vlasů (za kterou si stojim a mě se prostě líbí!) a ve vytahanym tričku a děravejch džínsech. Jenže sociální skupina, do níž jsem teď byla zařazena se mne snaží předělat k obrazu svému. A já ten obraz nesnáším.


Ps: ještě jedna vtipná k dobru - Jednoho rána jsme odnášeli do auta urny s Honzovo prarodiči a máma se na mě otočila a vzhledem k mému dress codu vtipně dodala: "Von někdo umřel?"