výročí

Měla jsem báječné prarodiče. Babička byla skvělá ženská, která mne dokázala vždycky vyslechnout, utřít slzy bezpráví, poradit, ukonejšit... Proč je tak těžké napsat to, co mi leží v hlavě? Zrovna jsem dočetla různé útržky dědových záznamů z dní, kdy ovdověl. Zprvu to byly smutné zápisy, plakala jsem. Děda byl praktik - nejen životním názorem, ale i lékařským zaměřením. Kdykoliv jsme narazili na téma církve nebo nedejbože Boha (zvláštní slovní spojení), měla jsem pocit, že to není jeho šálek kávy. Lékaři v Boha přece nevěří, mají své vlastní vysvětlení pro ony božské činy. Nicméně v zápisech z prvních dní po babiččině odchodu bylo i několik odpovědí na kondolence od příbuzných a děda tam otevřeně mluvil o tom, jak k ní byli andělé milostivi a jak si ji Pán Bůh vzal k sobě... používal různých pěkných příměrů. V určitém čase asi i lékaři uleví vzdálit se od svých pragmatických teorií a "svést" to všechno na Boha. Ale o tom jsem původně psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, že i teď, když už tu s námi ani jeden z nich není, tak se mi povedlo se nad těmi zápisky rozchechtat na plné kolo, že mi až slzy stříkaly. Stálo tam, že já s mou sestrou zaplaťpámbu nejsme "klůfaté" a za tím byl poměrně přesný popis vlastností, kterými vždy disponoval náš otec. Bylo to sarkastické, ale neuvěřitelně trefné. Občas se bojím, abych přeci jen nebyla trochu "klůfatá".
Dnes by spolu babička s dědou oslavili 56 let společného manželského soužití. A to stojí za vzpomínku! Tak všechno nejlepší!

Krev není voda

Dnes mě v učení překvapil nečekaný telefonát. Často mi teď volá T-mobile, který jako jediný operátor neustále otravuje své zákazníky. Pokaždé volají z jiného telefonního čísla, takže neznámá čísla se snažím ignorovat. Nicméně dnes jsem telefonát z neznámého čísla přijala. A dobře jsem udělala. Na druhém konci pomyslného drátu se ozval mužský hlas s tím, že je Štěpánek. No a co, řekla jsem si. Máme teď po domě tolik instalatérů, objednaného chlapíka na dveře, jiného na koupelnu, že si člověk ta jména ani nepamatuje. Navíc moje číslo je na schránce neb nám nefunguje zvonek, takže občas někdo zavolá, že se k nám do domu potřebuje dostat. Tak proč by si měl nějakej Štěpánek žádat víc mojí pozornosti? Ale tenhle člověk nebyl jen tak ledajakej instalatér... vylezlo z něj, že je to bratranec mojí babičky, která před víc jak třema lety odešla a on už se s ní nestačil vidět. Když znovu řekl to příjmení, tak mi všechno došlo. Když navíc řekl, že je Alois, bylo mi hned jasné, že je to bratranec Lojzí. A taky vzpomínka, jak nám babička vyprávěla, že její bratránek když byl malej špatně jedl. Proto aby ho u stolu okatě nenapomínali před návštěvami, tak mu rodiče říkávali "Ozol zej oben it mat kevalhop!" (Lojzo jez nebo ti dám pohlavek!). Tuhle větu si pamatuju už od malička a dnes jsem po telefonu poznala Lojzu, kterému byla adresována. Je to již dobrých padesát let. Lojzovi je dneska šedesát. Jeho milovaná sestřenka (a naše babička) už mu tuhle "hlášku" neřekne, ale já přísahám, že až ho uvidím tak mu to připomenu. Možná si vzpomene, možná ne. Nemám sice přesně v hlavě náš rodokmen, ale k našemu širokému příbuzenstvu chovám jakousi posvátnou úctu. Jsou to lidé, o nichž jsem většinou jen slyšela a nějak jsem to tak hloupě pochopila, že když už mi o nich nemá kdo vyprávět, tak už nejsou. Ale oni jsou a já je teď můžu i vidět.
Takže až ze mě bude ta inžynýrka z Plzně, tak objedu všechny ty příbuzný, který o to budou alespoň trochu stát, abych je poznala. Vždyť je to věčná škoda nepoznat je. Vždyť krev není voda