Měla jsem báječné prarodiče. Babička byla skvělá ženská, která mne dokázala vždycky vyslechnout, utřít slzy bezpráví, poradit, ukonejšit... Proč je tak těžké napsat to, co mi leží v hlavě? Zrovna jsem dočetla různé útržky dědových záznamů z dní, kdy ovdověl. Zprvu to byly smutné zápisy, plakala jsem. Děda byl praktik - nejen životním názorem, ale i lékařským zaměřením. Kdykoliv jsme narazili na téma církve nebo nedejbože Boha (zvláštní slovní spojení), měla jsem pocit, že to není jeho šálek kávy. Lékaři v Boha přece nevěří, mají své vlastní vysvětlení pro ony božské činy. Nicméně v zápisech z prvních dní po babiččině odchodu bylo i několik odpovědí na kondolence od příbuzných a děda tam otevřeně mluvil o tom, jak k ní byli andělé milostivi a jak si ji Pán Bůh vzal k sobě... používal různých pěkných příměrů. V určitém čase asi i lékaři uleví vzdálit se od svých pragmatických teorií a "svést" to všechno na Boha. Ale o tom jsem původně psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, že i teď, když už tu s námi ani jeden z nich není, tak se mi povedlo se nad těmi zápisky rozchechtat na plné kolo, že mi až slzy stříkaly. Stálo tam, že já s mou sestrou zaplaťpámbu nejsme "klůfaté" a za tím byl poměrně přesný popis vlastností, kterými vždy disponoval náš otec. Bylo to sarkastické, ale neuvěřitelně trefné. Občas se bojím, abych přeci jen nebyla trochu "klůfatá".
Dnes by spolu babička s dědou oslavili 56 let společného manželského soužití. A to stojí za vzpomínku! Tak všechno nejlepší!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat