Po dlouhé době jsem se nechala ukecat a jela do Kadaně "za kultůrou". Na Ventilky se chodím dívat (poslouchat je) poměrně často - minimálně jednou do roka v rámci společného výročí (mrk mrk), ale tohle bylo mimo plán. Holky mi říkaly, že to bude velkolepá akce a super a skvělý. No a vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla na sváteční den co na práci, jela jsem se podívat. Mimo to, že jsem v Kadani potkala dávno neviděné známé, cítila jsem se zase jako doma. Přišlo mi, že mě rádi vidí a já ráda viděla je. Taková příjemná atmosféra a to koncert ještě nezačal. S první minutou mi bylo jasné, že tohle jen tak neusedim. Sedět na jazzovém koncertě v kostelní lavici je i v případě mše dost náročný. V lavici se nedá dobře vrtět, kejvat do rytmu, houpat bokama... no a hlavně je z ní blbě vidět na muzikanty! Když jsem se z lavice vysoukala, zjistila jsem, že za klavírem (on tam fakt za hlavama těch lidí byl klavír!!!) seděl sám pan Růžička (autor), že tam je minimálně tříčlená smyčcová sekce a stejně tak i dechová. Další nástroje jsem objevovala podle toho, jak mi uhýbaly hlavy ze zorného pole. Mluvit tady o kvalitě hudby samotné by bylo zbytečné. Celkový dojem byl prostě jedinečný. Kdybych v pátek nejela na svatbu, asi bych se šla podívat ještě jednou. Můžu vřele doporučit.
Jediné co mne trochu překvapilo bylo, že jsem podle zpěváků byla jediná, kdo si to takhle užíval. S tím, že jsem vylezla z lavice a v ústraní si kejvala do rytmu. Ale myslím, že ostatní se jen styděli a v duchu kejvali taky. Ventilky mi pak ještě asi jako váženému fandovi zařídily eskortu až domů vlastním řidičem a myslím, že zážitek byl kompletní.
Zápis je tak neučesaný proto, protože kdybych ho ještě revidovala, tak ho neuveřejním. Jdu spát,dobrou
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat