Konec

na co jsem hodiny vymejšlela ty stručný a jasný výpovědi? Na co jsem si v hlavě představovala všechny ty rozpačitý reakce? Na co? na to aby to mohlo bejt v reálu úplně jinak. Kolem jedenácté v noci, ze mě místotoho krásného vyznání vylezlo... Myslím na to, .... že... se ... mi ... líbíš... Trapas jako prase. Nikdy sem nevěřila, že trapas můžete cejtit fyzicky. Já ho cejtila na čele. Bylo to takový to horký tupý na čele a já chtěla bejt úplně tou nejmenší zuznou na světě. Chtěla jsem se vypařit a nebejt. Prostě zmizet. Místo toho jsem tu seděla, plácala něco o trapasech a zarytě jsme asi sedum minut mlčeli. On teda dýl. Já naštěstí našla v sobě tolik duchapřítomnosti, že jsem mu začla vysvětlovat, že by mohlo jít o kompliment, přece. No zaraženej byl dlouho. Naštěstí takováhle hláška se celkem solidně zazdí větou o sčítání pravděpodobností, proto se spolu vůbec zase normálně bavíme... Za což jsem ráda. Bohu díky za pravděpodobnosti. Tím asi končí zuznokantýnovská odysea a vyhledneme si novou "obět" mé platonické lásky:) Tak tedy statistice zdar:)