chůvička

kdyby jste se mě před pár dny zeptali, jeslti bych chtěla mít dítě, tak vám bezhlavě řeknu, že ne, že bych nevěděla co s ním a podobný překotný nesmysly. Ale dneska se mi hlavou honí takové klidné a smířené myšlenky o miminkách. Pár dní sem strávila s maličkatou holčičkou, kterou si s sebou přivezli kamarádi k nám na chatu. Malé je teprve sedm týdnů, tak toho ještě moc neumí, ale co umí dobře, to je řvát. Křičí na celé kolo, kdykoli jí položíte ještě nespící do kočárku. Křičí když má hlad a když má počuranou plínku. A jelikož tam její rodiče s námi byli na dovolené, brala jsem si často malou na ruku a ona začala usínat. Nevím čím to je a kde se to ve mě vzalo, ale začala sem se pohupovat a Andulka většinou do pěti minut zabrala. Je to nádherný pocit, když se vám někdo takhle odevzdá a věří vám tolik, že vám usne v náručí. Jsem na sebe pyšná. Snad to nebylo naposledy.