Posledních 20 minut prázdnin

Uteklo to jako voda (zaplaťpámbu) a mě zbejvá posledních 20 minut sladkého nicnedělání u internetu. Až skončí Přátelé, musím být osprchovaná, oblečená a připravená na dopolední maraton obíhání města, který mi připravil děda, abych se před odjezdem do Plzně nenudila. Do Plzně musím jet vlastně na brigádu... Budu dva dny mrznout na Dnech vědy a techniky u stánku, kde budu prezentovat mojí nejmíň oblíbenou katedru z celý naší univerzity. Nějak sem se asi zalíbila při výběrovym řízení o kterým sem ani nevěděla:) Bude mi zima, budu mít hlad, speciální univerzitní tričko, visačku a předepsaný úsměv od ucha k uchu. Tak snad někoho naverbujem:) Dále jsem konečně vyřešila odvoz první dávky věcí na kolej. Ten první týden na koleji je asi nejnáročnější na věci. NUTNĚ potřebujete: ručníky, trička, kalhoty, konev na čaj, reprobedny se subwoofrem, notebook!!! (a ten bych opravdu zdůraznila), přehoz na postel, hrnec, hrnek, talíře, příbory a snad nějaký to učení do základů:) Nebylo snadné zorganizovat, odvoz všech těchhle krámů na jedno místo tak, abych je nemusela táhnout sama přes Plzeň. Ale projevila jsem se jako schopný manažer, protože jsem to nejen zoragnizovala, ale i zabalila!!! No a teď skončili Přátelé a já nejsem ani osprchovaná, ani oblečená. Což znamená, že jsem ve skluzu. Tož pac a pusu. Zuzna

Lijavec - aneb hra s opravdovým deštěm

Znám mnoho her Járy Cimrmana. Na hře Dlouhý, široký a krátkozraký jsem dokonce vyrostla jako by to byla skutečně pohádka pro děti. Dodneška si pamatuju hlášku do publika "Cože, Jiříku, ty ještě nemáš zuby? Aha, ty už nemáš zuby!" Tenkrát jsme to se ségrou ještě nechápaly, ale bezhlavě jsme to opakovaly. Stejně jako věty o obryni Stáně, o Jasoňovi a Drsoňovi, nebo stížnosti Děda Vševěda na trpaslíky, kteří vám, dle jeho slov, "vlezou všude".
Teď jsem ale měla jako dospělá možnost vidět ten slavný divadelní soubor v akci, když přijel do Chomutova zahrát nám, sprostému lidu, Lijavec. Zdeněk Svěrák vypadal na počátečním semináři smutně. Asi to není jednoduché přijít do divadla a hned se tvářit šťastně a vesele, jak by si divák představoval.
Když přišli všichni na jeviště, otevřela jsem pusu a úplně jsem zapoměla tleskat. Visela jsem na tom majestátním Svěrákovi tolik, že jsem se až bála zasmát, abych tu úžasnou atmosféru nějak nenarušila. Tohle s televizí nepocítíte. A pak jsem si všimla na scéně Miloně Čepelky, Petra Bruknera, Bořivoje Pence a herce, kterého jsem moc neznala, kterým byl Václav Kotek. Největším záchvatům smíchu jsem musela propadat při pohledu na chichotajícího se Petra Bruknera. Po celou dobu semináře seděl na své židli, rudý od smíchu (zvláštní, že i po tolika reprízách - premiéra 22.1.1982!).
Popisovat všechny vtipy a postřehy z této hry by bylo víc než zbytečné. Jmelí nebylo a příliš rychle to uteklo. Škoda. Už o přestávce jsem si ale koupila stolní kalendář a program s úmyslem, že si ho nechám po představení podepsat (což jsem nikdy nedělala a nevím doteď jak se to má správně udělat, abych se dostala za herci, než odjedou). Při odchodu jsem se šikovně nachomýtla k šatně spolu s dvěma muži a byli jsme přijati!!! My tři (jen my tři!) jsme se dostali do šatny a měli jsme počkat, než se pánové převléknou. Nemusím říkat, že nám nějaké čekání v tu chvíli nevadilo. Mě se najednou roztřásly ruce (předesílám, že nejsem trémistka ani před těžkou zkouškou) a nevěděla jsem co se v takových chvílích říká, co se dělá, jak se tvářit, jak reagovat?! (a to už jsem zažila i autogramiádu v angličtině, kde jsem si s každým podepisujícím podala ruku a prohodila dokonce i pár frází) Naštěstí celý ten spolek byl tak báječný, jak jsem si jej po celých mých dvaadvacet let představovala. Hned když jsem přišla k šatnám, prošel kolem nás pan Kotek s miskou vody a za chvilku se vrátil i s pejskem (kdo má rád psy, musí mít rád i lidi!). Ostatní se smáli, žertovali. Zdeněk Svěrák mi dokonce nabídl, že "umí i Smoljaka":) Odcházela jsem s pocitem naprostého štěstí a volnosti, protože jsem to dokázala!

kterak se u nás střílelo

V Chomutově jsem se narodila. Po pěti letech bydlení na vesnici nás sem rodiče opět odstěhovali. Dostali jsme byt blízko centra určený k renovaci vlastními silami. Vlastně všechny byty tady v okolí byly v dost dezolátním stavu. Abych to neprodlužovala, z naší ulice se během několika let stalo pěkné a čisté místo k bydlení. Za čas si naši známí otevřeli za rohem hospůdku v americkém stylu, kterou kvůli nedostatku finančních prostředků po pár letech pronajali rozrůstající se vietnamské rodině. Z hezké hospůdky se stala herna s barem, nicméně pořád docela slušné místo. Moc lidí tam nikdy nechodilo, ale automaty asi docela nesly. Ve středu večer jsme z okna viděli jak se odtamtud valí kouř, přisuzovali jsme to nepodařené grilovačce, ale pak přišla ségra domů s tím, že U Motorky hoří a že slyšela tu naší známou plakat do telefonu, že málem přišla o přítele. Nevěděli jsme proč. Že by utrpěl nějak požárem? Je fakt, že bydlí nad tou hospůdkou, takže by to nebylo vyloučené, ale zase jsme neslyšeli ani hasičské vozy, tak to nemohl být zase až takový požár. Jelikož ségra randí, courali kolem a u bývalé pošty si ještě všimla někoho ležícího, kdo evidentně zkolaboval... dnes se nabízí pouze ddvě možnosti toho kdo to mohl být... Buď pachatel sám, nebo chudák policista. No a pak jsme se z internetu asi za hodinu dozvěděli, jaká kovbojka se to tam odehrála. Je to hrozný, jak se naše ulice změnila. Před pár měsíci v hospodě o pár metrů dál ubil nespokojený zákazník hospodskou kladivem. Kam se to naše město vlastně ubírá? Po tom, co jsem zjistila, že všem obětem tohoto vraha nebylo víc než 28 let, je mi těch lidí ještě víc líto. Všichni měli rodiny. Nikdy jsem neměla moc v lásce menšiny, ale vidět plačícího vietnamce, který právě přišel o syna, mi rvalo srdce. Rodiče toho vraha jsou teď také v rozpacích. Vzali ho po návratu z vězení zpět domů, aby měl chudák zázemí a on během půl roku spáchá tři bestiální vraždy (tím třetím je mladý pumpař z Ústí nad Labem, kterého popravil den před tím incidentem v Chomutově). Maminka se psychicky zhroutila a tatínekk syna úplně zapřel. Sama nevím, co bych dělala v jejich situaci. Je to pořád ještě váš syn, vaše dítě, ale udělal něco tak strašného, že to už snad ani odpustit nejde. Určitě to tedy nejde odpustit, ale co tedy s takovým člověkem? Vězení ho nenapraví, na žádné psychoanalýzy v tomto případě nevěřím a trest smrti je u nás už dost dlouho zakázaný. Tím nechci říct, že by měl v tomto případě nějaký význam. V Americe zavedený je, ale hladina kriminality se tím nijak nesnížila. Tady už by snad opravdu pomohly jen hodiny a hodiny velmi těžkých veřejně prospěšných prací. Přičemž výnosy z nich by měly být určeny na "odškodnění" pozůstalých. A hlavně už nikdy nepouštět na svobodu. Žádné podmínky, žádné kauce... Navždy izolovaný od společnosti. Asi jsem teď nepřiměřeně ostrá, ale není dne abych neprošla kolem nejaké stopy po této události (svíčky, květiny, smutní lidé) nebo nečetla nějakou dost otevřenou diskusi na téma možných trestů pro tohoto vraha. To člověka poznamená...