kterak se u nás střílelo

V Chomutově jsem se narodila. Po pěti letech bydlení na vesnici nás sem rodiče opět odstěhovali. Dostali jsme byt blízko centra určený k renovaci vlastními silami. Vlastně všechny byty tady v okolí byly v dost dezolátním stavu. Abych to neprodlužovala, z naší ulice se během několika let stalo pěkné a čisté místo k bydlení. Za čas si naši známí otevřeli za rohem hospůdku v americkém stylu, kterou kvůli nedostatku finančních prostředků po pár letech pronajali rozrůstající se vietnamské rodině. Z hezké hospůdky se stala herna s barem, nicméně pořád docela slušné místo. Moc lidí tam nikdy nechodilo, ale automaty asi docela nesly. Ve středu večer jsme z okna viděli jak se odtamtud valí kouř, přisuzovali jsme to nepodařené grilovačce, ale pak přišla ségra domů s tím, že U Motorky hoří a že slyšela tu naší známou plakat do telefonu, že málem přišla o přítele. Nevěděli jsme proč. Že by utrpěl nějak požárem? Je fakt, že bydlí nad tou hospůdkou, takže by to nebylo vyloučené, ale zase jsme neslyšeli ani hasičské vozy, tak to nemohl být zase až takový požár. Jelikož ségra randí, courali kolem a u bývalé pošty si ještě všimla někoho ležícího, kdo evidentně zkolaboval... dnes se nabízí pouze ddvě možnosti toho kdo to mohl být... Buď pachatel sám, nebo chudák policista. No a pak jsme se z internetu asi za hodinu dozvěděli, jaká kovbojka se to tam odehrála. Je to hrozný, jak se naše ulice změnila. Před pár měsíci v hospodě o pár metrů dál ubil nespokojený zákazník hospodskou kladivem. Kam se to naše město vlastně ubírá? Po tom, co jsem zjistila, že všem obětem tohoto vraha nebylo víc než 28 let, je mi těch lidí ještě víc líto. Všichni měli rodiny. Nikdy jsem neměla moc v lásce menšiny, ale vidět plačícího vietnamce, který právě přišel o syna, mi rvalo srdce. Rodiče toho vraha jsou teď také v rozpacích. Vzali ho po návratu z vězení zpět domů, aby měl chudák zázemí a on během půl roku spáchá tři bestiální vraždy (tím třetím je mladý pumpař z Ústí nad Labem, kterého popravil den před tím incidentem v Chomutově). Maminka se psychicky zhroutila a tatínekk syna úplně zapřel. Sama nevím, co bych dělala v jejich situaci. Je to pořád ještě váš syn, vaše dítě, ale udělal něco tak strašného, že to už snad ani odpustit nejde. Určitě to tedy nejde odpustit, ale co tedy s takovým člověkem? Vězení ho nenapraví, na žádné psychoanalýzy v tomto případě nevěřím a trest smrti je u nás už dost dlouho zakázaný. Tím nechci říct, že by měl v tomto případě nějaký význam. V Americe zavedený je, ale hladina kriminality se tím nijak nesnížila. Tady už by snad opravdu pomohly jen hodiny a hodiny velmi těžkých veřejně prospěšných prací. Přičemž výnosy z nich by měly být určeny na "odškodnění" pozůstalých. A hlavně už nikdy nepouštět na svobodu. Žádné podmínky, žádné kauce... Navždy izolovaný od společnosti. Asi jsem teď nepřiměřeně ostrá, ale není dne abych neprošla kolem nejaké stopy po této události (svíčky, květiny, smutní lidé) nebo nečetla nějakou dost otevřenou diskusi na téma možných trestů pro tohoto vraha. To člověka poznamená...