zuzna dnes má zvláštní den. Je to snad pocit vyhoření, pocit prázdnoty z právě vyletivších mláďat z hnízda. Ne, nemám mláďata, ale mám přítele (kamaráda, známého), který mě potřeboval. Možná jsem si to příliš namlouvala, nebo jsem si to aspoň chtěla namlouvat, ale ten pocit, že tě někdo potřebuje a je ti vděčný, je nenahraditelný. Málem jsem si začala představovat tu mou emotivní scénu ze snu (jak tam tak oba stojíme, tváře zabořený do ramen toho druhýho a radostí pláčeme), která se málem stala. Oba si sebe hrozně vážíme a jsme si moc podobní i když úplně jiní. Oba jsme šťastní, že jsme se opět setkali a oba doufáme, že nám to ještě dlouho vydrží. Když jsme se poprvé setkali, bylo to jako bychom se viděli naposledy včera. Změny tu byly a to značné, ale ani jeden z nás v tom prostě neviděl (a doteď nevidí) nic než kamarádství. Prvních pár dní jsem pro něj byla důležitou, chodil mi říkat zážitky, povídali sme si, navštěvovali se jen tak a bylo to krásný. a teď už má asi svech známejch dost a mě bere jako tu matku co ho teda vychovala (uvedla do společnosti), tak k ní budem slušný. a třeba se mejlim