tak konečně došlo k té dlouho slibované pizze. Na to, jak sem se těšila, že půjde o nějakou intimitu maximálně v nás třech lidech (dva kluci a já-tuhle společnost ještě zvládám) jsme tam byli v pěti (čtyři kluci a já). Musim uznat, že všichni pohodáři, ale až příliš často padala slova jako intimní prostředí, intimita, maxim... Také potom padaly narážky na to, jak se Kantýna vždycky navoní, když jde za mnou.. Jak je ten chlapec hezky vychovaný. Bože, kdyby věděl... Já se tu kvůli němu strojím, blázním s mejkapem, vybírám kabát, aby mi ladil se šálou, snažim se ze sebe udělat dámu a on asi ani netuší, jak mi je děsně vždycky, když od něj odcházim... Když se loučíme. Proč musí být loučení vždycky tak křečovitý. Mam dojem, že by to unes, kdybych mu dneska na férovku řekla "tak hele a máš se mnou vlastně něco v úmyslu?". Dneska sem měla sto chutí to říct. Nebyla jsem od toho daleko. Jenže za náma šla celá ta kompanie, tak sem si řikala, že jestli mám dostat "přez prsty" tak jen od jednoho. Mám teď trochu strach, že ten náš "vztah" zůstal tak moc otevřenej a nedořešenej, že z toho zase začnu přez víkend usuzovat nějaký romány a něžnosti až mě to bude potom mrzet. Zuzno, dej si pohov!
Kantýna, ty tuhle stránku znáš a já to vim, ale pochybuju o tom, že tě napadne si to někdy přečíst... Tak dobrou noc, vy všichni, kteří máte v hlavě zmatek!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat