emocionální nevolnost

dneska jsem se rozhodla jednat... jednat bezhlavě a radikálně. Prostě říct: "víš chlapče, já tě obdivuju. Nemůžu říct, že tě miluju, i když tvůj hlas slyším všude a tvůj pohled mne tak nebezpečně hřeje, že chci být stále v jeho dosahu. Chci jen říct, že bych ráda věděla jak jsi na tom ty. Nechtěl bys mě někdy jen tak vzít za ruku a nechat mne abych ti tu tvou stiskla a čerpala z ní to teplo. To blahodárné teplo... " Nejednala jsem, jak bylo jasné už od začátku. Ale v hlavě se mi odehrávaly scény, ke kterým mohlo dojít a pokud by k nim došlo, byla bych nejšťastnější Zuzna na světě. Ale zuzna zůstane nohama na zemi a bude pořád jen psát o svých touhách... I když pokud ten krok neudělám, zůstanu pořád stát na začátku... dobrá. až spolu budeme alespon deset minut ve slušné náladě sami...možná se odhodlám a vezmu ho za ruku. Žije ve mě ale pořád ta představa, že tohle má první udělat on. Blbý stereotypy.