Lijavec - aneb hra s opravdovým deštěm

Znám mnoho her Járy Cimrmana. Na hře Dlouhý, široký a krátkozraký jsem dokonce vyrostla jako by to byla skutečně pohádka pro děti. Dodneška si pamatuju hlášku do publika "Cože, Jiříku, ty ještě nemáš zuby? Aha, ty už nemáš zuby!" Tenkrát jsme to se ségrou ještě nechápaly, ale bezhlavě jsme to opakovaly. Stejně jako věty o obryni Stáně, o Jasoňovi a Drsoňovi, nebo stížnosti Děda Vševěda na trpaslíky, kteří vám, dle jeho slov, "vlezou všude".
Teď jsem ale měla jako dospělá možnost vidět ten slavný divadelní soubor v akci, když přijel do Chomutova zahrát nám, sprostému lidu, Lijavec. Zdeněk Svěrák vypadal na počátečním semináři smutně. Asi to není jednoduché přijít do divadla a hned se tvářit šťastně a vesele, jak by si divák představoval.
Když přišli všichni na jeviště, otevřela jsem pusu a úplně jsem zapoměla tleskat. Visela jsem na tom majestátním Svěrákovi tolik, že jsem se až bála zasmát, abych tu úžasnou atmosféru nějak nenarušila. Tohle s televizí nepocítíte. A pak jsem si všimla na scéně Miloně Čepelky, Petra Bruknera, Bořivoje Pence a herce, kterého jsem moc neznala, kterým byl Václav Kotek. Největším záchvatům smíchu jsem musela propadat při pohledu na chichotajícího se Petra Bruknera. Po celou dobu semináře seděl na své židli, rudý od smíchu (zvláštní, že i po tolika reprízách - premiéra 22.1.1982!).
Popisovat všechny vtipy a postřehy z této hry by bylo víc než zbytečné. Jmelí nebylo a příliš rychle to uteklo. Škoda. Už o přestávce jsem si ale koupila stolní kalendář a program s úmyslem, že si ho nechám po představení podepsat (což jsem nikdy nedělala a nevím doteď jak se to má správně udělat, abych se dostala za herci, než odjedou). Při odchodu jsem se šikovně nachomýtla k šatně spolu s dvěma muži a byli jsme přijati!!! My tři (jen my tři!) jsme se dostali do šatny a měli jsme počkat, než se pánové převléknou. Nemusím říkat, že nám nějaké čekání v tu chvíli nevadilo. Mě se najednou roztřásly ruce (předesílám, že nejsem trémistka ani před těžkou zkouškou) a nevěděla jsem co se v takových chvílích říká, co se dělá, jak se tvářit, jak reagovat?! (a to už jsem zažila i autogramiádu v angličtině, kde jsem si s každým podepisujícím podala ruku a prohodila dokonce i pár frází) Naštěstí celý ten spolek byl tak báječný, jak jsem si jej po celých mých dvaadvacet let představovala. Hned když jsem přišla k šatnám, prošel kolem nás pan Kotek s miskou vody a za chvilku se vrátil i s pejskem (kdo má rád psy, musí mít rád i lidi!). Ostatní se smáli, žertovali. Zdeněk Svěrák mi dokonce nabídl, že "umí i Smoljaka":) Odcházela jsem s pocitem naprostého štěstí a volnosti, protože jsem to dokázala!