Když není kocour doma

má kočka pré!
Takže sedí na zšeřelé verandě, poslouchá cvakání kapek deště na střechu, Lunetiky, pije víno při zapálenejch svíčkách a je jí zatraceně smutno, že je na to sama.

Zuznin mýtus o ořechovce

Aneb „Do domácí ořechovky patří železný hřebík – někdo mi to říkal“!

Tuto věc jsem zarputile tvrdila svému širému okolí, dokud jsem se sama nevyvedla z omylu. Věc se má následovně:
Tento mýtus se zakládá na faktu, že mi tehdy (v době vzniku mýtu) mohlo být tak sedm let a ještě jsem nedělala rozdíly mezi hřebíkem a hřebíčkem. Nyní, po prostudování všech receptů na domácí ořechovku na internetu jsem se nikde nedočetla, že by po přidání kusu kovu, případně propíchání ořechů tímto kovem, byla ořechovka lepší. Nedochází k žádné speciální chemické reakci (jak jsem si to bláhově celý život představovala). Jde jen o to, že nezralé vlašské ořechy – trhané nejpozději na sv. Jána – se napůlí (nebo alespoň propíchají) a naskládají do sklenice s již zmiňovaným hřebíčkem a dalším kořením, cukrem a alkoholem. Pak se na to na chvíli zapomene a odvážnějším jedincům to lze po čase podávat.
Obvyklý recept je např:
10-15 ks zelených ořechů
1 litr vodky
½ kg cukru (na ½ l vody)
kousek celé skořice
a hřebíček!
1. Ořechy omyjeme, pokrájíme, vsypeme do láhve
2. Přidáme několik hřebíčků, kousek celé skořice a zalijeme litrem vodky
3. Postavíme na slunce za okno nebo na jiné teplé místo a necháme 4-6 týdnů vyluhovat
4. Pak přefiltrujeme, přidáme cukerný roztok 500 g cukru svaříme v 0,5 l vody), promícháme a necháme další měsíc stát
5. Nakonec ořechovku stočíme do lahví a necháme v temnu a chladu uležet alespoň půl roku.

nikdy neříkej nikdy

Někdy se to tak sesype. Ráno jsem se probudila po prosněné noci o tom, jak mi přišlo pozitivní hodnocení projektu, na němž visí moje inženýrská kariéra. Ještě trochu nablblá jsem volala do školy abych tedy zjistila, co je na tom pravdy. Paní sekretářka asi neměla tak příjemnou noc jako já a tak mě sprdla na tři doby a poučila o tom, co je a není náplní její práce. Tak jsem se slzou v oku (rozbrečí me každá kravina) řekla tu největší lež co jsem pro dnešek mohla a to větu že "když už mě tohle potkalo ráno, tak se mi už nic horšího nepřihodí". Hovno! v tu chvíli se asi Pánbůh náramně bavil, protože už věděl, že to určitě nebylo poslední příkoří toho dne. Během dne jsem zjistila, že i kdybych nakrásně měla ten projekt uznanej, tak se stejně nevejdu do konce prázdnin na zkoušku (další slzy - měla jsem si je šetřit). Po návratu domů mne ve schránce čekalo ono zmiňované hodnocení a to v té nejhorší možné formě. Celej projekt vlastně špatně a prostě zbytečně vyplejtvanejch 40 papírů. (moc slz už mi nezbylo)... no a ve chvíli, kdy už jsem si říkala, jak se asi pámbíček zrovna baví tak mi zavolala maminka mého Honzy, plakala mi do telefonu a ptala se kde je Honza. Zemřela mu totiž zrovna babička. Ty dnešní průsery se nám pěkně stupňujou. Jeden překrývá druhej. Teď se jenom modlím aby se nestalo ještě něco horšího a aby ten posranej den byl už za náma! Moc by mě teď uklidnilo, kdybych toho kluka měla teď u sebe a nebyl na dvouhodinový cestě špičkou.

pracovní pohovor

jakmile zůstanu delší dobu doma (déle jak týden), začnou se směrem k mé osobě ubírat lehce vyčítavé pohledy (jež s přibývajícím časem přibývají na intenzitě), které mi mají naznačit, že bych měla jít do práce. Když už doma vyžehlím všechno prádlo, vyperu a uklidím, začnou mi od mamky chodit odkazy na volná místa.
Proto jsem dnes absolvovala pohovor na pozici recepční. Nezakrývám, že mne tohle pěkné místečko vždy lákalo. Sedět za pultem, podávat klíče, brát objednávky na ubytování, mile se usmívat a mít pod pultem knížku. Strašně by mne to bavilo, ale tak před pěti lety - než jsem začala studovat. Nyní to byl na pohovoru můj handicap. Nevěřila bych, že se lze překvalifikovat. Tím, že jsem byla jednou ze čtyř uchazeček, které přijely stejným autobusem (nevěřím, že jsme byly pro ten den jediné) vím, jaká je konkurence. Ostatní uchazečky splňovaly požadavky (maturita + jeden cizí jazyk) těsně. Já byla asi o dva levely výš. Paní personalistka byla ohromně milá ženská. Snažila jsem se zapůsobit jak nejlépe jsem mohla a trochu sobecky můžu říct, že jsem ostatním nasadila laťku dost vysoko. Paní personalistka ani nemohla zakrývat své překvapení, že skoroinženýrka má zájem o místo recepční. Řekla, že se bojí, abych jim pak po půl roce neutekla. Taky bych měla v její kůži strach. Sice mne bez mrknutí oka přesunula do druhého kola (o ostatních se zatím bude rozhodovat), ale věřím, že nakonec vyberou nějakou slušnou a méně vzdělanou maturantku, jež si v hotelu přeje zestárnout. Ani se nedivím.