nikdy neříkej nikdy

Někdy se to tak sesype. Ráno jsem se probudila po prosněné noci o tom, jak mi přišlo pozitivní hodnocení projektu, na němž visí moje inženýrská kariéra. Ještě trochu nablblá jsem volala do školy abych tedy zjistila, co je na tom pravdy. Paní sekretářka asi neměla tak příjemnou noc jako já a tak mě sprdla na tři doby a poučila o tom, co je a není náplní její práce. Tak jsem se slzou v oku (rozbrečí me každá kravina) řekla tu největší lež co jsem pro dnešek mohla a to větu že "když už mě tohle potkalo ráno, tak se mi už nic horšího nepřihodí". Hovno! v tu chvíli se asi Pánbůh náramně bavil, protože už věděl, že to určitě nebylo poslední příkoří toho dne. Během dne jsem zjistila, že i kdybych nakrásně měla ten projekt uznanej, tak se stejně nevejdu do konce prázdnin na zkoušku (další slzy - měla jsem si je šetřit). Po návratu domů mne ve schránce čekalo ono zmiňované hodnocení a to v té nejhorší možné formě. Celej projekt vlastně špatně a prostě zbytečně vyplejtvanejch 40 papírů. (moc slz už mi nezbylo)... no a ve chvíli, kdy už jsem si říkala, jak se asi pámbíček zrovna baví tak mi zavolala maminka mého Honzy, plakala mi do telefonu a ptala se kde je Honza. Zemřela mu totiž zrovna babička. Ty dnešní průsery se nám pěkně stupňujou. Jeden překrývá druhej. Teď se jenom modlím aby se nestalo ještě něco horšího a aby ten posranej den byl už za náma! Moc by mě teď uklidnilo, kdybych toho kluka měla teď u sebe a nebyl na dvouhodinový cestě špičkou.