jakmile zůstanu delší dobu doma (déle jak týden), začnou se směrem k mé osobě ubírat lehce vyčítavé pohledy (jež s přibývajícím časem přibývají na intenzitě), které mi mají naznačit, že bych měla jít do práce. Když už doma vyžehlím všechno prádlo, vyperu a uklidím, začnou mi od mamky chodit odkazy na volná místa.
Proto jsem dnes absolvovala pohovor na pozici recepční. Nezakrývám, že mne tohle pěkné místečko vždy lákalo. Sedět za pultem, podávat klíče, brát objednávky na ubytování, mile se usmívat a mít pod pultem knížku. Strašně by mne to bavilo, ale tak před pěti lety - než jsem začala studovat. Nyní to byl na pohovoru můj handicap. Nevěřila bych, že se lze překvalifikovat. Tím, že jsem byla jednou ze čtyř uchazeček, které přijely stejným autobusem (nevěřím, že jsme byly pro ten den jediné) vím, jaká je konkurence. Ostatní uchazečky splňovaly požadavky (maturita + jeden cizí jazyk) těsně. Já byla asi o dva levely výš. Paní personalistka byla ohromně milá ženská. Snažila jsem se zapůsobit jak nejlépe jsem mohla a trochu sobecky můžu říct, že jsem ostatním nasadila laťku dost vysoko. Paní personalistka ani nemohla zakrývat své překvapení, že skoroinženýrka má zájem o místo recepční. Řekla, že se bojí, abych jim pak po půl roce neutekla. Taky bych měla v její kůži strach. Sice mne bez mrknutí oka přesunula do druhého kola (o ostatních se zatím bude rozhodovat), ale věřím, že nakonec vyberou nějakou slušnou a méně vzdělanou maturantku, jež si v hotelu přeje zestárnout. Ani se nedivím.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat