emotivní dopoledne

Dnes dopoledne jsem s dědou a jeho přítelkyní - družkou - slavila jejich společné dubnové narozeniny. Řekli si, že tyto narozeniny spolu oslaví a že je budou slavit celý měsíc v kuse. Že se spolu opijí - ani jeden z nich se neopil už pěkných pár let- a že si to prostě letos spolu užijí. Jelikož si oba užili už svoje v životě, schvalujem jim to a máme z nich radost. Děda je po letech zase volný a šťastný (ať to bude znít jakkoliv nešikovně a se vší úctou k babičce, která už rok není mezi náma) a za to jsme Ince (dotyčné přítelkyni) neskonale vděční. To tak na úvod. Mezi tím, co jsme "slavili" (seděli jsme v kuchyni, klábosili a vařili) Inka začala vyprávět o své rodině. Má tři děti, které se od ní lehce odtáhly, přičemž to nejmladší, s nímž si protrpěla celou jeho zlou nemoc, jí s manželkou využívá jako chůvu a služku v jedné osobě. Když nám tenhle příběh, ještě s mnoha příkrasami osudu, dovyprávěla za samého pobíhání a veselého švitoření se ke mě najednou přivinula a s leskem v očích mi povídá, že nikdy nečekala, že jí takhle přijmeme... a když se ode mne odklonila (voněla úplně jinak než moje babička, ale měla takové měkké objetí jako každá milující žena, která vás má ráda, nebo jež má ráda vaší rodinu), plakala... slzy se jí kutálely po tvářích. Bylo to prvně, co to kdokoli z naší rodiny viděl a bylo to zvláštní... ale jsem ráda, že jsem se toho dočkala. Krásná oslava.