malé morální dilema

konečně se při rekonstrukci našeho domu dostalo i na koupelnu. Začalo se ještě v době, kdy mi byly nějaký Vánoce uplně ukradený (tedy asi před čtrnácti dny). Viděno pohledem laika, který už rok žije na "staveništi" to mohlo trvat tak maximálně týden. Ono taky co je na tom za práci otlouct pár dlaždic z podlahy a na ty otlučený místa nalepit krásný nový dlaždice, zaspárovat a vymalovat. Já bych to měla určitě tak za tři dny. No jenže přiznejme si to. Ono se mezi tím rozbilo i umyvadlo (ano jeho chatrné provizorní upevnění - podložením na sobě naprosto nezávislými kusy sádrokartonu a ytongu - si o to vlastně přímo říkalo) a vana, ačkoliv byla již zasazená do prostoru se musela zase vysadit kvůli úplně jinému rozměru dlaždic, než na jaký byla původně zasazovaná. No prima. Podtrženo sečteno - bouralo se sedm dní. Mezitím se změnil projekt a vize koupelny, takže místo jednoho umyvadla v rohu budou dvě umyvadla podél zdi (díky IKEo). Osmého dne konečně náš Pat a Mat vyrovnali stěny a nalepili první dlaždice. Krása. Už jsme si říkali, že odteď to už bude koupelna a za tři dny maximálně to musí být hotové. Devátého dne se stavěly sokly na umyvadlo (máma tvrdí, že by to zvládla za dopoledne a ještě u toho uvařila oběd - no kdo ví, ona je schopná všeho). Pat s Matem nemají problém. Když někde něco obtížného čučí, tak to prostě zazdí, případně ufiknou. Například nepohodlné bodové světlo "odmontovali" štípačkama. Ještě, že kabel zůstal dost dlouhý na to, aby se dalo případně opět přivěsit. Ale jinak jsou šikovní. Přijde mi až potupné, že tu s nimi musím zůstávat a oni dobře vědí, že jsem tu "na hlídání". Je to jako bych měla na čele nápis - Nevěřím Vám, že nás neokradete.
Teď z druhé strany. Včera - tedy třináctého dne - si Pat vzal maminku s sebou do místního harwdare storu za účelem nákupu správného odstínu spárovky a tmelů. Pro mě byla volba jasná. Máme světle hnědé dlaždice, tak mezi ně jasně patří (ještě ke všemu do koupelny!) bílá, ne? Nicméně tento názor maminka nezastávala a byla pro tmavou. Tak s Patem vybrali takovou světlounce oříškovou barvu (broskvová je vodka! Co je to fuchsiová a jak se ta hovadina píše?), která naprosto přesně korespondovala s odstínem dlaždic. Mě se zdálo, že líp vybrat nemohli. Tmel nebyl vůbec vidět, krásně se to v rozích zadělalo. No vypadalo to nádherně. Až do doby, kdy přišla maminka z práce. Ta přesná souhra odstínů byla prostě moc přesná. Nebyl tam vidět kontrast ve spárách (což prý měl - a to si ten kontrast dovolil dost!). Tak jsme měli ještě večer bojový úkol, jet do onoho hardware storu a vyměnit ony dva pytlíky spárovky za tmavší a nakoupit tmavší tmel. To bylo asi to nejmenší. Táta frfňal. Použil asi tisíc slov, která na svůj blog dávat nechci i když vím, že internet jich je plný. Ale nakonec vyměnili.
Dnes ráno přišli Pat s Matem. Rodiče jim oznámili, jak s úspěchem vyměnili tmel i spárovku a jak to chtějí předělat. Pat se netvářil, Mat se tvářil ještě o něco hůř. Je v tom prý určitý technologický postup, který říká, že se musí nejméně den čekat, než tmel zaschne a pak se dá teprve spárovat (což mezi řádky znamená - koledujete si o to, že se do štědrýho dne nevykoupete!) a navíc ten jeden den, kdy zasychá tmel již uplynul od včera, takže vynípat ze rohů ten zaschlej tmel je dost otročina.
Nyní k mému morálnímu dilema. Vedle v koupelně slyším, jak Pat i s Matem frfňají. Čekají alespoň náznak lítosti za zmařenou práci. Rýpají odlamovacími nožíky tmel ze spár a určitě pění. Dneska si nepovídají. Jindy si každý den družně povídali. A já, ač duchem a přesvědčením s nimi (mě se ta původní barva taky líbila), musím zachovávat tvář a názor rodiny - zadavatelů práce - a tvářit se děsně povrchně abych před nimi rodiče neshodila. Vím, že chtějí slyšet uznání nebo alespoň slova omluvy za chování rodičů, ale nesmím je vyslovit, protože by to pak bylo jako paktování se s nepřítelem.
Teď babo raď!

narkolepsie

Tenhle týden (ač mu ještě není konec) byl naplánován strašně. V pondělí test, který měl rozhodnout o tom, zda ze mne ještě někdy ta inženýrka bude, v úterý učení od rána do noci (abych mohla napsat další zápočet ve středu) a ve čtvrtek totéž protože na pátek byl plánován povinný předtermín z účetnictví. Super.
Týden pro mne skončil v úterý v noci, resp. ve středu nad ránem. Najednou jsem opět zjistila, že mne záda neunesou. Zprvu to byl jen takový unavený pocit, ale dál už to mělo tradiční postup. To znamená probděnou noc, na záchod jsem lezla po čtyřech, a zbouchala jsem významnou dávku prášků. Asi ve tři hodiny ráno jsem se rozhodla, že to nemá smysl a že nejrozumnější bude jet domů. Abych přežila cestu vlakem, spolykala jsem další kila prášků a teď si přijdu jako narkoleptik. Sedím a zdají se mi sny, stojím a zdají se mi sny... ale pozitivní je, že při tom můžu chodit.

výročí

Měla jsem báječné prarodiče. Babička byla skvělá ženská, která mne dokázala vždycky vyslechnout, utřít slzy bezpráví, poradit, ukonejšit... Proč je tak těžké napsat to, co mi leží v hlavě? Zrovna jsem dočetla různé útržky dědových záznamů z dní, kdy ovdověl. Zprvu to byly smutné zápisy, plakala jsem. Děda byl praktik - nejen životním názorem, ale i lékařským zaměřením. Kdykoliv jsme narazili na téma církve nebo nedejbože Boha (zvláštní slovní spojení), měla jsem pocit, že to není jeho šálek kávy. Lékaři v Boha přece nevěří, mají své vlastní vysvětlení pro ony božské činy. Nicméně v zápisech z prvních dní po babiččině odchodu bylo i několik odpovědí na kondolence od příbuzných a děda tam otevřeně mluvil o tom, jak k ní byli andělé milostivi a jak si ji Pán Bůh vzal k sobě... používal různých pěkných příměrů. V určitém čase asi i lékaři uleví vzdálit se od svých pragmatických teorií a "svést" to všechno na Boha. Ale o tom jsem původně psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, že i teď, když už tu s námi ani jeden z nich není, tak se mi povedlo se nad těmi zápisky rozchechtat na plné kolo, že mi až slzy stříkaly. Stálo tam, že já s mou sestrou zaplaťpámbu nejsme "klůfaté" a za tím byl poměrně přesný popis vlastností, kterými vždy disponoval náš otec. Bylo to sarkastické, ale neuvěřitelně trefné. Občas se bojím, abych přeci jen nebyla trochu "klůfatá".
Dnes by spolu babička s dědou oslavili 56 let společného manželského soužití. A to stojí za vzpomínku! Tak všechno nejlepší!

Krev není voda

Dnes mě v učení překvapil nečekaný telefonát. Často mi teď volá T-mobile, který jako jediný operátor neustále otravuje své zákazníky. Pokaždé volají z jiného telefonního čísla, takže neznámá čísla se snažím ignorovat. Nicméně dnes jsem telefonát z neznámého čísla přijala. A dobře jsem udělala. Na druhém konci pomyslného drátu se ozval mužský hlas s tím, že je Štěpánek. No a co, řekla jsem si. Máme teď po domě tolik instalatérů, objednaného chlapíka na dveře, jiného na koupelnu, že si člověk ta jména ani nepamatuje. Navíc moje číslo je na schránce neb nám nefunguje zvonek, takže občas někdo zavolá, že se k nám do domu potřebuje dostat. Tak proč by si měl nějakej Štěpánek žádat víc mojí pozornosti? Ale tenhle člověk nebyl jen tak ledajakej instalatér... vylezlo z něj, že je to bratranec mojí babičky, která před víc jak třema lety odešla a on už se s ní nestačil vidět. Když znovu řekl to příjmení, tak mi všechno došlo. Když navíc řekl, že je Alois, bylo mi hned jasné, že je to bratranec Lojzí. A taky vzpomínka, jak nám babička vyprávěla, že její bratránek když byl malej špatně jedl. Proto aby ho u stolu okatě nenapomínali před návštěvami, tak mu rodiče říkávali "Ozol zej oben it mat kevalhop!" (Lojzo jez nebo ti dám pohlavek!). Tuhle větu si pamatuju už od malička a dnes jsem po telefonu poznala Lojzu, kterému byla adresována. Je to již dobrých padesát let. Lojzovi je dneska šedesát. Jeho milovaná sestřenka (a naše babička) už mu tuhle "hlášku" neřekne, ale já přísahám, že až ho uvidím tak mu to připomenu. Možná si vzpomene, možná ne. Nemám sice přesně v hlavě náš rodokmen, ale k našemu širokému příbuzenstvu chovám jakousi posvátnou úctu. Jsou to lidé, o nichž jsem většinou jen slyšela a nějak jsem to tak hloupě pochopila, že když už mi o nich nemá kdo vyprávět, tak už nejsou. Ale oni jsou a já je teď můžu i vidět.
Takže až ze mě bude ta inžynýrka z Plzně, tak objedu všechny ty příbuzný, který o to budou alespoň trochu stát, abych je poznala. Vždyť je to věčná škoda nepoznat je. Vždyť krev není voda

bolavá záda a prošívaná deka

Moribundus je slabé slovo. V posledních dnech jsem v plné síle poznala co je to ischias, lumbago, houser a ústřel. Všechno to znamená vpodstatě to samé. Pokud nejdete na rentgen nebo dokonce na CT, tak to od sebe nepozná ani neurolog. Zkrátka jedním hloupým a trapným pohybem si znemožníte vpodstatě jakýkoliv pohyb na víc jak tři týdny. Bolelo to jako čert. Mělo to dvě vlny. Nejprve takové nepatrné zaseknutí v bederní páteři, pak už jsem se nemohla posadit na dýl jak deset minut, následovala fáze "sednu si a pak se deset minut narovnávám" pronásledovaná fází "stejně nikam nedojdu". Jak sezení nebo stání tak i ležení bylo problém. když přišla po týdnu recidiva, musela jsem u sebe mít obětavého asistenta abych vůbec vstala z postele na záchod. Navštívila jsem plzeňskou neurologii kde mě sjeli jako malý dítě na téma Co si tam vůbec dovoluju chodit bez doporučení. Dostala jsem prášky, po nichž jsem tři dny prospala a od té doby se to velmi pomalu zlepšuje. Nevím, tahle nemoc asi potřebuje fakt vyležet a pak sama odejde. Nicméně na rozloučenou jsem jí upekla tu nejhezčí prošívanou deku co umim. Byla moje první a chci jí zítra naservírovat mému drahému k snídani až se náležitě o hodinu déle vyspíme. Takže drahé lumbago - NAZDAR!!!

Pu Erh smrdí a chutná jako chcíplá ryba

to je asi tak vše co jsem chtěla říct. Sice je podle všech článků neomezeně prospěšný, lze jím léčit všechno od bolestí žaludku přes nadváhu až po rakovinu, ale ruku na srdce, kdo si chce po půl hodině krknout dobře odleželou rybu?

Nová kolej

Před rokem jsem psala zoufalý článek o tom, do jaký díry jsme se to nastěhovaly... Ale dneska mám potřebu napsat nový článek o nové koleji v tomtéž městě.
Abychom se mohly občas obléct i za ženy - k čemuž patří podpatečky a sukýnky - musely jsme se vzdát bydlení vprostřed polí kde podpatky opravdu neobstály a hodit záda v sukni do bláta se mi podařilo jenom jednou, ale jako poučení to stačilo.
Tak jsme se nastěhovaly na druhý konec Plzně do osmého patra koleje na Lochotíně. Pokojíček je tedy menší než na Borech, vybavený starším nábytkem, ale zato o dost účelněji. Máme vlastní chotbičku s kuchyňkou (dvouplotýnkový vařič a lednička, kterou jsme měli předtím pro čtyři lidi nyní pro dvě!), vlastní veliké zrcadlo, pro každou jedna velká skříň spíše ramínková a koupelna spojující naší chodbičku s chodbou vedlejšího pokoje. Vše uzamykatelné! Záchod s klíčem, který poskytne dostatek soukromí, dvě umyvadla a obří sprcha. Je pravdou, že to není nic moderního, ale na to s*re fena. A pak - ten pokoj! Malej, ale útulnej. Proti dveřím je přes celou stěnu okno, pod nímž je po celé délce pracovní stůl. Po bocích toho dlouhého stolu jsou ještě skříňky, na které se dají odložit i dva otevřené velké sešity vedle sebe. To mi učarovalo! Tolik místa! A perfektní stolní lampičky, které se tedy trochu kymácí a když je nastavíte do nějaké polohy, tak si to lampička ještě třikrát rozmyslí, zakymácí se, klesne, ohne se a vy pak přistoupíte na to, že její zvolená poloha je stejně lepší:) A jinak mi strašně připomíná hlavu robíka, takže máme asi přezdívku:) A za tím obřím oknem je čarokrásnej výhled do údolí (z osmýho patra vypadá všechno jako údolí). Vidím na fakultní nemocnici, na zelený listnatý stromy, z nichž občas vykoukne nějakej ten domek a na obzoru hrad... idylka.
Ale abych to tu jen nevyzdvihovala, tak to tu bylo po příjezdu trochu šmucig, tak jsem to tu chtěla vytřít savem, který jsem si koupila, ale nějak mě nenapadlo koupit si i kýbl a koště... takže jsem vytírala pomocí kýble na odpadky a od sousedky jsem vyžebrala rendlík na vodu, abych si mohla vůbec ohřát vodu na čaj. Na tohle tu nejsou zařízený. Ale vzhledem k všem těm kladům je nějakej ten chybějící kýbl a varná konvice jenom maličkostí.

Měl to být komentář a je z něj článek

původně to měl být krátký komentář ke komentáři J-lo, ale nějak se to zvrhlo

On ten facebook je takovej vlezlej. Původně jsem s ním začala, protože kamarádka byla na půl roku v Turecku a jedinou cestou jak vídat její fotky, které průběžně přidávala, byl onen proklatý facebook. No a jak už to se závislostí bývá, začneš na malý dávce (fotkách) a celou dobu si říkáš, že přece vždycky můžeš přestat. A pak se ti tam hlásí přátelé a ty prostě cítíš povinnost zásobovat je informacemi ze svého života. A taky se objeví ten slavný příznak spočívající v tom, že prostě musíš hlídat, jestli tvůj děsně vtipnej status někdo neookomentoval. A proto jsi na facebooku (čili "fejsu") pečenej vařenej. Závislost už je rozjetá. A teď i když víš, že to není dobrý, tak prostě přestat nemůžeš. Závislost se projevuje i tak (a teď přichází osobní zkušenost kamarádky), že když se vracíte z výletu tak přemýšlíte o tom, co hrozně vtipnýho napíšete na fejs, aby to "kamarády" zaujalo a okomentovali to. Moje závislost skončila ze dne na den. UVědomila jsem si, že už tuhle drogu nepotřebuju. Že mi neprospívá. Že mi škodí. I přes veškerou tuhle mojí velkou motivaci to byl těžkej měsíc. Prvních pár dní jsem nevěděla co s prsty na internetu. Ohromě jsem se nudila a zajímalo mě, co dělají mí fejsokamarádi. Ale i tohle přejde. Dneska už je to dva a půl měsíce a mám pocit, že jsem úplně vyléčená. V příštím postu popíšu, jak komplikovaný bylo vůbec to konto zrušit.

velké životní změny

Už jsem celou věčnost nenapsala nic na blog. Je to jednak proto, že jsem spáchala internetovou sebevraždu - zrušila jsem facebook- tudíž procházím odvykací léčbou závislosti na publikování svých intimností.Druhak proto, že nikdy nevím jak se zápisem začít. Tak začněme trochou bilancování.

Od doby kdy jsem začala psát se mnohé změnilo. Nastoupila jsem na vysokou, našla si životního partnera, absolvovala vysokou, chytila kytici na svatbě, zase jsem se dostala na vysokou a teď jsem krůček od toho aby mě z ní zase vyhodili. V pátek dělám dost rozhodující zápočet a hned v pondělí potom zkoušku - pro přehlednost z jinýho předmětu. Jo, nechala jsem si dva hříšky na konec prázdnin, ale jinak to nešlo. Už jsem vyslechla spoustu řečí o tom, že jenom lajdáci si nechávají zkoušky na konec prázdnin, že pokud tu školu budu muset prodloužit, tak že o tom ať ani neuvažuju. Takže se teď učím. I když ne pořád. Teď zrovna jsem se namalovala, oblíkla tak abych byla neodolatelná a učesala si své čerstvě nabyté rusé vlasy. A čekám na miláčka, až mne přijde od toho učení rozptýlit. Chěla jsem vyrazit ven na procházku, ale venku budou do té doby padat trakaře.

Tenhle příspěvek píšu už třetí den. Ještě jsem ho nepublikovala. Po takové době je to těžky zmáčknout to tlačítko "publikovat příspěvek". Ale tak to asi zkusim. Publikuju to. Jo, mám na to! zuzno, ty na to máš! zmáčkni to! tak šup! tak jo... publikovat

LOL

Tak na tohle se nedá nic jiného říct! LOL! já se směju! A směju se i když si myslím, že to je jen srandovní fake od nějakého českého hackera. Směju se úlevou. Je mi najednou tak nějak dobře. Náš facebook nefunguje. Kruci to je skvělá zpráva! Tak alespoň sem napíšu svůj poslední status:
"Z mého posledního pozorování vyplývá, že pro dlouhý a zdravý život se mužům doporučuje pravidelná masturbace a ženám detoxikace. Což takhle si to vyměnit?:-)"