Asi je to tak. Prostě ztácím otcovskou autoritu. Ona tu tedy asi nikdy moc nebyla, ale dnes po promaroděném dni doma, kdy jsem byla opět nařčena z toho, že se doma stejně jenom válim a nic nedělám to přišlo. Vyplakala jsem se ve špajzu, z donucení uvařila na způsob pejsek a kočička čínu a řekla jsem si, že to byla ta poslední slza. Nemám tu teď svého "I am the shoulder you can cry on" proto si to musím říct sama - "Zuzno, vydrž to! Pak si zařídíš svou domácnost, uděláš si to všechno po svém a když se ti zrovna nebude chtít vařit a uklízet, tak prostě budou k večeři rohlíky a nebude ti vůbec vadit, že dřez je plnej a že ráno budeš zmateně lítat po bytě, nemaje čisté ponožky." Jé to byla schizofrení úvaha! Nicméně takové mé úvahy poslední dobou jsou. Povídám si sama se sebou, podporuji se, večer si představuju pohádky a vzpomínám na svá šťastná léta. A taky si říkám, že je to jenom období - a to se přežene.
Teď už se hodí jenom básnička, kterou maminka složila k nějaký hodně smutný příležitosti:
Každá chvíle - i ta smutná,
je v životě lidským nutná.
Kdyby byl jen z krásných chvílí,
velmi krátce bychom žili!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat