spolubydlení - 1.část

Už je tomu tři týdny co jsem se stala právoplatnou spolubydlící - partnerkou svého přítele. Stěhování proběhlo v několika etapách. První etapu bych nazvala nějak jako "vnukávání". Bylo totiž nebytně nutné vnuknout mému drahému myšlenku, že beze mne nemůže žít a že bydlet v jednom městě na dvou různých kolejích je zkrátka hloupost. Podařilo se! Když mi jednoho krásného odpoledne řekl "poslouchej, co jsem vymyslel" a navrhl mi sestěhování, byla jsem šťastná. Druhou fází byla akce kulový blesk, kdy jsem se stihla v jednu noc ještě mizerně vyspat na své staré dobré koleji a když jsem se v deset vyhrabala z peřin, přišla mi smska, že bych se mohla stěhovat - nejlépe ihned. Vedoucí koleje má dnes pouze do jedný (ta naše - ta jejich ještě od jedné do tří - super). Takže bleskově sbalit všechny ty krámy, který už měly bejt dávno sbalený a odvezený domů, vypujčovat si igelitky (protože do tý mojí ubohý krosny se to přece všechno nevejde) a začít zmateně pobíhat po pokoji a mávat rukama bezmocí. Nakonec jsem sbalila. Drahý přijel. Načasování naprosto ideální. Fáze vybalování probíhala dost podobně. Navíc jsem se ještě stačila projevit jako silná žena - matka pluku - a přestěhovala jsem pokoj k obrazu svému resp. tak, abychom si po všech těch láskou prosycených dnech mohli večer usnout v náručí. První dny byly zvláštní. Možná dodnes je to trochu zvláštní. Ale je to krásný. Jdeme spát, máme večerku:)