vánoční kompromisy

Po třech letech vztahu kdy spolu dva "jen" chodí (tzn. nebydlí) přichází otázka "jak to bude o Vánocích?". O prvních společných Vánocích stačilo vidět se ráno a pak třeba druhý den. Druhé Vánoce už byly ve znamení návštěvy po večeři. Ale jaký je ten třetí stupeň? Teď už je jasné, že je třeba absolvovat vánoční večeři v obou spřátelených rodinách, ale kdo bude první a kdo druhý? A jak se nepřežrat, když budou následovat dvě večeře v tříhodinovém rozestupu? A jak to propána bude vypadat příští rok, když už letos nevíme, kam dřív skočit?

Jsem snad jediná....?

jsem snad jediná, komu tak hrozně vadí kliknout vůbec na seznam.cz nebo idnes.cz případně na jíné dennně navštěvované servery, kvůli tomu, že tam na mě bude koukat poměrně detailní fotka umírajícího Kadáfího? Mě se z toho prostě zvedá kufr. Nejsem pro to, aby někdo někoho zabíjel. A když už to udělá, tak ho proboha nevystavujte na všech stránkách!!! Dobře, možná to byl lotr, ale nechtěla bych bejt třeba mámou, jejíž dětsko najede na nejfrekventovanější stránku a tam na něj koukne zohavená mrtvola. Já už jsem dospělá a stejně se mi z toho obrázku dělá špatně.
Jsem asi cíťa, ale tohle posrali.

celebration jazz mess

Po dlouhé době jsem se nechala ukecat a jela do Kadaně "za kultůrou". Na Ventilky se chodím dívat (poslouchat je) poměrně často - minimálně jednou do roka v rámci společného výročí (mrk mrk), ale tohle bylo mimo plán. Holky mi říkaly, že to bude velkolepá akce a super a skvělý. No a vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla na sváteční den co na práci, jela jsem se podívat. Mimo to, že jsem v Kadani potkala dávno neviděné známé, cítila jsem se zase jako doma. Přišlo mi, že mě rádi vidí a já ráda viděla je. Taková příjemná atmosféra a to koncert ještě nezačal. S první minutou mi bylo jasné, že tohle jen tak neusedim. Sedět na jazzovém koncertě v kostelní lavici je i v případě mše dost náročný. V lavici se nedá dobře vrtět, kejvat do rytmu, houpat bokama... no a hlavně je z ní blbě vidět na muzikanty! Když jsem se z lavice vysoukala, zjistila jsem, že za klavírem (on tam fakt za hlavama těch lidí byl klavír!!!) seděl sám pan Růžička (autor), že tam je minimálně tříčlená smyčcová sekce a stejně tak i dechová. Další nástroje jsem objevovala podle toho, jak mi uhýbaly hlavy ze zorného pole. Mluvit tady o kvalitě hudby samotné by bylo zbytečné. Celkový dojem byl prostě jedinečný. Kdybych v pátek nejela na svatbu, asi bych se šla podívat ještě jednou. Můžu vřele doporučit.
Jediné co mne trochu překvapilo bylo, že jsem podle zpěváků byla jediná, kdo si to takhle užíval. S tím, že jsem vylezla z lavice a v ústraní si kejvala do rytmu. Ale myslím, že ostatní se jen styděli a v duchu kejvali taky. Ventilky mi pak ještě asi jako váženému fandovi zařídily eskortu až domů vlastním řidičem a myslím, že zážitek byl kompletní.
Zápis je tak neučesaný proto, protože kdybych ho ještě revidovala, tak ho neuveřejním. Jdu spát,dobrou

Dobrodružství Frantíka Finna

Považuji se za nadprůměrného čtenáře. Bohužel má nadprůměrnost nespočívá v kvalitě, ale spíše v kvantitě. Tytam jsou sice doby, kdy jsem na jedno posezení na záchodě dokázala zhltnout celé "stopáče" (vrstevníci určitě vědí), ale ani dnes mi nečiní problémy přečíst teba sto dobře čtivých stran za hodinu. Jelikož za pár dní nastupuju do práce a zase bych se k tomu měla začít učit, rozhodla jsem se, že si ještě naposledy trochu smlsnu na beletrii. Na půdě jsem vyhrabala po dědovi pár zaprášených knížek (Jirotka - Saturnin, Marshall - Už zase skáču přes kaluže, Twain - Dobrodružství Frantíka Finna). Vybrala jsem poslední zmíněnou. Je tenounká, ale zaujalo mne, že byla vydaná v roce 1900 jako první vydání. Je opravdu krásná a hlavní hrdina se v ní jmenuje pěkně po česku - Frantík. Neví někdo, proč mu nebylo necháno jméno Huckelberry? Co pamatuju, učili nás ve škole, že se přeci jména nepřekládají. Byl to důkaz vlastenectví? Co o tom soudíš Honzo? Jsem zatím asi ve třetině a knížka se mi líbí, jenom tohle mě zarazilo.
Jinak dodnes nemůžu zapomenout na probděné noci s Pánem prstenů na klíně. Do prvního dílu jsem se musela trochu nudit, o druhém ani nevím, že jsem ho četla a třetí jsem obrečela jako želva. Do brzkých ranních hodin jsem seděla na posteli, kazila si oči, nohy jsem měla přesezené, mravenci si v nich dělali dálnice, ale já se nemohla odtrhnout. Druhý díl jsem dočetla tehdy ráno v půl sedmé a rychle jsem dělala jako že spim. Myslím, že člověk by si neměl pamatovat jen obsah knížky, ale i to, co se dělo okolo jejího čtení.

měsíc plný dobrých zpráv a zkušeností

Po asi dvaceti rozeslaných životopisech se mi ozvali jen tři potenciální zaměstnavatelé. Po tom, co jsem slyšela od ostatních v mé situaci, je to ještě slušný průměr. Z těchto tří ozvivších se zaměstnavatelů vyšly dva pohovory. U obou dvou jsem se dostala do druhého kola a světe div se - jeden skončil budoucím podpisem pracovní smlouvy. Ten vítězný pohovor byl extrémně hnusnej. Hodina vyptávání, modelových situací, gramatického testu z angličtiny a kupeckých počtů. Při odchodu jsem měla skoro v očích slzy a říkala jsem si, že tam snad ani pracovat nechci. A co čert nechtěl, ozvali se, že mě chtějí. V pondělí nastupuju. Pro rodiče to je nejradostnější zpráva dne, týdne, měsíce... Já mám lehké obavy, ale to k tomu asi patří. Ještě před tím vítězným pohovorem jsme stihli strávit šest nádherných dní s mužem mého srdce na Slapské přehradě v kempu Skalice. Šťastnějších šest dní jsem snad nezažila.I když počasí nebylo vhodné na koupání, bylo nám tam nádherně a oba jsme byli šťastní. A šťastní jsme i dnes, když jsme se dozvěděli, že pán Bůh udělal zázrak a z jednoho páru se za pár měsíců stane rodina. To jsou zkrátka dobré zprávy, ne?

Když není kocour doma

má kočka pré!
Takže sedí na zšeřelé verandě, poslouchá cvakání kapek deště na střechu, Lunetiky, pije víno při zapálenejch svíčkách a je jí zatraceně smutno, že je na to sama.

Zuznin mýtus o ořechovce

Aneb „Do domácí ořechovky patří železný hřebík – někdo mi to říkal“!

Tuto věc jsem zarputile tvrdila svému širému okolí, dokud jsem se sama nevyvedla z omylu. Věc se má následovně:
Tento mýtus se zakládá na faktu, že mi tehdy (v době vzniku mýtu) mohlo být tak sedm let a ještě jsem nedělala rozdíly mezi hřebíkem a hřebíčkem. Nyní, po prostudování všech receptů na domácí ořechovku na internetu jsem se nikde nedočetla, že by po přidání kusu kovu, případně propíchání ořechů tímto kovem, byla ořechovka lepší. Nedochází k žádné speciální chemické reakci (jak jsem si to bláhově celý život představovala). Jde jen o to, že nezralé vlašské ořechy – trhané nejpozději na sv. Jána – se napůlí (nebo alespoň propíchají) a naskládají do sklenice s již zmiňovaným hřebíčkem a dalším kořením, cukrem a alkoholem. Pak se na to na chvíli zapomene a odvážnějším jedincům to lze po čase podávat.
Obvyklý recept je např:
10-15 ks zelených ořechů
1 litr vodky
½ kg cukru (na ½ l vody)
kousek celé skořice
a hřebíček!
1. Ořechy omyjeme, pokrájíme, vsypeme do láhve
2. Přidáme několik hřebíčků, kousek celé skořice a zalijeme litrem vodky
3. Postavíme na slunce za okno nebo na jiné teplé místo a necháme 4-6 týdnů vyluhovat
4. Pak přefiltrujeme, přidáme cukerný roztok 500 g cukru svaříme v 0,5 l vody), promícháme a necháme další měsíc stát
5. Nakonec ořechovku stočíme do lahví a necháme v temnu a chladu uležet alespoň půl roku.

nikdy neříkej nikdy

Někdy se to tak sesype. Ráno jsem se probudila po prosněné noci o tom, jak mi přišlo pozitivní hodnocení projektu, na němž visí moje inženýrská kariéra. Ještě trochu nablblá jsem volala do školy abych tedy zjistila, co je na tom pravdy. Paní sekretářka asi neměla tak příjemnou noc jako já a tak mě sprdla na tři doby a poučila o tom, co je a není náplní její práce. Tak jsem se slzou v oku (rozbrečí me každá kravina) řekla tu největší lež co jsem pro dnešek mohla a to větu že "když už mě tohle potkalo ráno, tak se mi už nic horšího nepřihodí". Hovno! v tu chvíli se asi Pánbůh náramně bavil, protože už věděl, že to určitě nebylo poslední příkoří toho dne. Během dne jsem zjistila, že i kdybych nakrásně měla ten projekt uznanej, tak se stejně nevejdu do konce prázdnin na zkoušku (další slzy - měla jsem si je šetřit). Po návratu domů mne ve schránce čekalo ono zmiňované hodnocení a to v té nejhorší možné formě. Celej projekt vlastně špatně a prostě zbytečně vyplejtvanejch 40 papírů. (moc slz už mi nezbylo)... no a ve chvíli, kdy už jsem si říkala, jak se asi pámbíček zrovna baví tak mi zavolala maminka mého Honzy, plakala mi do telefonu a ptala se kde je Honza. Zemřela mu totiž zrovna babička. Ty dnešní průsery se nám pěkně stupňujou. Jeden překrývá druhej. Teď se jenom modlím aby se nestalo ještě něco horšího a aby ten posranej den byl už za náma! Moc by mě teď uklidnilo, kdybych toho kluka měla teď u sebe a nebyl na dvouhodinový cestě špičkou.

pracovní pohovor

jakmile zůstanu delší dobu doma (déle jak týden), začnou se směrem k mé osobě ubírat lehce vyčítavé pohledy (jež s přibývajícím časem přibývají na intenzitě), které mi mají naznačit, že bych měla jít do práce. Když už doma vyžehlím všechno prádlo, vyperu a uklidím, začnou mi od mamky chodit odkazy na volná místa.
Proto jsem dnes absolvovala pohovor na pozici recepční. Nezakrývám, že mne tohle pěkné místečko vždy lákalo. Sedět za pultem, podávat klíče, brát objednávky na ubytování, mile se usmívat a mít pod pultem knížku. Strašně by mne to bavilo, ale tak před pěti lety - než jsem začala studovat. Nyní to byl na pohovoru můj handicap. Nevěřila bych, že se lze překvalifikovat. Tím, že jsem byla jednou ze čtyř uchazeček, které přijely stejným autobusem (nevěřím, že jsme byly pro ten den jediné) vím, jaká je konkurence. Ostatní uchazečky splňovaly požadavky (maturita + jeden cizí jazyk) těsně. Já byla asi o dva levely výš. Paní personalistka byla ohromně milá ženská. Snažila jsem se zapůsobit jak nejlépe jsem mohla a trochu sobecky můžu říct, že jsem ostatním nasadila laťku dost vysoko. Paní personalistka ani nemohla zakrývat své překvapení, že skoroinženýrka má zájem o místo recepční. Řekla, že se bojí, abych jim pak po půl roce neutekla. Taky bych měla v její kůži strach. Sice mne bez mrknutí oka přesunula do druhého kola (o ostatních se zatím bude rozhodovat), ale věřím, že nakonec vyberou nějakou slušnou a méně vzdělanou maturantku, jež si v hotelu přeje zestárnout. Ani se nedivím.

sonny a cher - I got you babe

A mě se ta písnička stejně líbí!A hrozně se mi líbí ta gesta Cher, která ještě nebyla tou slavnou (a vyspravovanou plastikovou) zpěvačkou a stejně tak se mi líbí Sonny a jeho kožešina na vestě. Oba jsou skvělí. A na začátku jak tam šílí ti Beatlesáci, to se mi taky líbí. Mě se prostě líbí dneska všechno. Bejt to na fejsbůku tak to dneska všechno opalcuju:)
BTW: fejsbůk mi v těchto dobách, kdy mám dělat spoustu jiné práce strašně chybí. Moje prsty bezděky šmátrají po "f" a ta potvora Opera mi ho stále nabízí... ale budu tvrdá a když už jsem ho jednou zrušila, tak do toho přeci znovu nespadnu! Je to jako s alkoholem, člověk se nikdy nevyléčí, může jen doživotně abstinovat. Tak abstinuju.

tři minuty štěstí

Ale ne, nevyžvaním Vám to celé, ani nebudu nikomu vnucovat, jak jsme se k sobě obezřetně a opatrně (nenakažlivě) tulili mezi dveřma. Ale ty tři minuty po sedmi dnech byly to nejkrásnější, co mě potkalo a určitě pomohlo k uzdravování. A najednou vysvitlo slunko, svět se změnil a já jsem zase konečně šťastná. Na to jak jsem si to krásné setkání představovala a plánovala, tak proběhlo úplně jinak. Byla jsem překvapena v teplákách, mikině, s rozpadlým copem a zapadlýma očima. Ani nevím, co měl na sobě drahý, ale krásně voněl....

brčko

seznam věcí, jež jdou do pusy dostat brčkem:
Čaj - musí být ochladlý, jinak hrozí super puchejř na horním patře hnedle za zubama
zelňačka - opět důležitá teplota - brambory vadí, zelí ucpává trubku
zmrzlina rozmixovaná s mlíkem - naprosto luxusní záležitost
pribiňák - člověk musí mooooc tahat, nemocná uzlina trpí

doufám, že dojdu i k nějakýmu masu

hodně špatná úvaha

Asi je to tak. Prostě ztácím otcovskou autoritu. Ona tu tedy asi nikdy moc nebyla, ale dnes po promaroděném dni doma, kdy jsem byla opět nařčena z toho, že se doma stejně jenom válim a nic nedělám to přišlo. Vyplakala jsem se ve špajzu, z donucení uvařila na způsob pejsek a kočička čínu a řekla jsem si, že to byla ta poslední slza. Nemám tu teď svého "I am the shoulder you can cry on" proto si to musím říct sama - "Zuzno, vydrž to! Pak si zařídíš svou domácnost, uděláš si to všechno po svém a když se ti zrovna nebude chtít vařit a uklízet, tak prostě budou k večeři rohlíky a nebude ti vůbec vadit, že dřez je plnej a že ráno budeš zmateně lítat po bytě, nemaje čisté ponožky." Jé to byla schizofrení úvaha! Nicméně takové mé úvahy poslední dobou jsou. Povídám si sama se sebou, podporuji se, večer si představuju pohádky a vzpomínám na svá šťastná léta. A taky si říkám, že je to jenom období - a to se přežene.

Teď už se hodí jenom básnička, kterou maminka složila k nějaký hodně smutný příležitosti:

Každá chvíle - i ta smutná,
je v životě lidským nutná.
Kdyby byl jen z krásných chvílí,
velmi krátce bychom žili!

včerejší statusy

Nějak jsem se rozepsala a protože jsem si zrušila facebook (už to bude skoro rok - neslaví se to?) musím někde sdělovat svoje pocity a stavy.
Zrovna včera bych určitě zuřivě na facebooku nadávala na všechny ty, to neposlali dost hlasů Bětušce Kolečkářový, ale nadávala bych tím sama na sebe, protože mě by nedonutil nikdo ani párem volů posílat sms do takovýhle soutěže. Ale holka byla extrémě šikovná a sympatická a to, že se jim s tím fantastickým reggae manem stala ta hezká věc a mají se rádi, nahrálo nově jenom do karet. Udělali z toho drama. Bylo mi jich líto. Myslím si, že i v televizi by se měla zachovávat nějaká míra důstojnosti. Když jsme všichni viděli, že si její milý, kvůli němuž byla vyřazena, otírá slzy a není schopen slova, tak už na to přeci nebudeme zbytečně upozorňovat, ne? Vždyť je to chlap! Chlapi nepláčou a věřím, že jemu to nebylo moc příjemný, že ho ta hrstka (víc lidí se na to určitě nekoukalo - paralelně se hrál hokej) národa viděla brečet.
Další, co bych určitě komentovala by bylo naše hokejové umění. Nechci to zakřiknout, ale naši jsou letos celkem ve formě, nemyslíte? A tak jen veeelmi potichu a úplně nenápadně doufám, že se jim povede i nadále! Do toho Češi!
Poslední dobou se mi vrací abstinenční příznaky facebookové závislosti. Možná se to nějak vztahuje k tomu výročí zrušení, třeba jsou to jakási stigmata, ale spíš je to z nudy při tom mém marodění. Moje prsty samy sklouzávají na ta známá písmena na klávesnici a tak ráda by je automaticky vyťukala. Ale ne, musím být silná, navštěvovat pouze známé stránky a hlavně!!!! Psát projekt na strategický management! Takže zuzno neflákat a psát!!!!

mladá paní

Už od mých patnácti let se mi občas stane, že mi někdo řekne "mladá paní". Tehdy mi to tolik nevadilo. Přišlo mi, že působím starším dojmem, možná mi i nalejou v hospodě, ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak neuctivé tohle oslovení je. Když jdu se svým přítelem po obchodě a prodavačka na mě volá "mladá paní", chci se otočit a říct jí, že "mladá paní bude slečna, dokud si to tady mladej pán nerozmyslí", ale slušné vychování mi to nedovolí. Pokud už vypadám tak staře, tak bych si vyprošovala jen tu "paní". Akademickej titul už mám a proto na toto titulování mám nárok (podle jakýchsi akademických pravidel). Oslovení "mladá paní" nemůže potěšit ani ostatní. Vždyť všichni dobře víme, že s jeho pomocí podlejzají podržtaškové i těm nejstarším dámám, jen aby se zalíbili. A s přihlédnutím k tomuto si vždycky přijdu ještě starší. Pokud jste mě pochopili, pak děkuju. Pokud ne, nemam to nikomu za zlé. Ukrutně mě bolí hlava plná soplů a krkem se mi při každém slovu prodere kaktus. Polykání se zdá nemožné. Med to struhadlo trochu obaluje, ale neni to žádnej zázrak.

venku je teplo

Jaký je rozdíl mezi 21 a 38,4 stupni celsia? Při 21 stupních se vám chce jásat, skákat, běhat po venku, pít ledové nápoje a líbat se pod stromy. Při 38,4 stupních se vám začíná vařit mozek, nohy neposlouchají, všechny velké i malé klouby v těle bolí jako čert a i když jste sebevětší jedlík, tak jídlo ztrácí jakokouliv chuť. Spoléhám se teď na pravý zázvorový čaj s medem, paralen a modafen.

spolubydlení - 1.část

Už je tomu tři týdny co jsem se stala právoplatnou spolubydlící - partnerkou svého přítele. Stěhování proběhlo v několika etapách. První etapu bych nazvala nějak jako "vnukávání". Bylo totiž nebytně nutné vnuknout mému drahému myšlenku, že beze mne nemůže žít a že bydlet v jednom městě na dvou různých kolejích je zkrátka hloupost. Podařilo se! Když mi jednoho krásného odpoledne řekl "poslouchej, co jsem vymyslel" a navrhl mi sestěhování, byla jsem šťastná. Druhou fází byla akce kulový blesk, kdy jsem se stihla v jednu noc ještě mizerně vyspat na své staré dobré koleji a když jsem se v deset vyhrabala z peřin, přišla mi smska, že bych se mohla stěhovat - nejlépe ihned. Vedoucí koleje má dnes pouze do jedný (ta naše - ta jejich ještě od jedné do tří - super). Takže bleskově sbalit všechny ty krámy, který už měly bejt dávno sbalený a odvezený domů, vypujčovat si igelitky (protože do tý mojí ubohý krosny se to přece všechno nevejde) a začít zmateně pobíhat po pokoji a mávat rukama bezmocí. Nakonec jsem sbalila. Drahý přijel. Načasování naprosto ideální. Fáze vybalování probíhala dost podobně. Navíc jsem se ještě stačila projevit jako silná žena - matka pluku - a přestěhovala jsem pokoj k obrazu svému resp. tak, abychom si po všech těch láskou prosycených dnech mohli večer usnout v náručí. První dny byly zvláštní. Možná dodnes je to trochu zvláštní. Ale je to krásný. Jdeme spát, máme večerku:)

bojím se

čehopak se bojím? nebojím se toho co teď vyvádí naši politici. Nebojím se ani toho, že nebudem mít kde bydlet. Dokonce se ani nebojím toho, že zítra dělám zkoušku. Bojím se toho, že za týden odkvetou i ty poslední třešně a my se nebudem mít kde políbit na prvního máje!

brzyranní zápis

jak může neco hrozně hořkýho s nečím jeste vic hořkým a kyselým chutnat jako sprite?! ani jedna ze složek neni sama dobrá, ale dohromady.... hmmm. a pak se vám z toho chce blinkat.

sladkých pětadvacet

S kamarádem googlem jsem zjišťovala, čeho všehno je "pětadvacet".
Takže například velmi zajímavým shledávám, že v den mého čtyřiadvacátého svátku, tedy 11.8.2010, server idnes.cz vydal článek o tom, že pětadvacet tisíc Čechů nesmí volit. Zajímavé, nicméně, já zatím volit smím, i když jsem stále přesně nepochopila, jak tohoto práva správně využít. To už bych dnes asi vědět měla.

Také zajímavá zpráva je o tom, že když miss Doležalová slavila své pětadvacátiny, dostala symbolicky pětadvacet na zadek. To jde taky dost mimo mě. Poslední (zatím) facku jsem dostala vloni a doteď štípe.

S pousmáním jsem si přečetla také, že v průběhu jednoho dne provozuje kybersex až pětadvacet milionů lidí po celém světě. Nic proti sexu po telefonu a internetu, ale na klasiku stejně nic nemá. (BTW.: žena prý snáze odpustí jednorázovou fyzickou nevěru, než dlouhodobou platonickou lásku - pche! já prostě ani jedno, asi nejsem správná průměrná žena)

Také to, že nové sídlo NATO v Bruselu by mělo stát v přepočtu na naše až pětadvacet miliard. Mě do toho nic není, ale mám pocit, že je čirým nerozumem stavět stále nové budovy. Mnoho z nás si přeje postavit pro svou rodinu dům. Nový dům. Stejně tak i já a můj pětadvacetiletý Geoffrey de Peyrac máme podobný sen. Ale kdo pak bude bydlet v těch starých a již postavených domech až jejich původní majitelé odejdou?

Nesmírně zajímavou se jeví zpráva, že nějaká Tereza přišla v proměně o pětadvacet centimetrů vlasů. Prý jí to neskutečně oživilo vlasy. Že bych se také nechala ostříhat a byla oživena?

Mimojiné i Fanánek se Sestrama oslavil pětadvacetiny a označili se za soubor kreténů. Moc pěkné označení.

A sportovec roku 2010 Jarda Jágr se cítí na pětadvacet! Až mi bude osmatřicet (jako Jardovi), budu utahaná máma od dvou dětí a mou hlavní zábavou bude navařit mužíčkovi něco bez zeleniny, odvézt děti do školy a zase je přivézt, vyprat, vyžehlit, uklidit a abych nezapomněla to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu, budu se potit abych alespoň nejbližším přátelům splácala dohromady daňová přiznání.

Dneska je mi pětadvacet.

negativní Zuzna

Jsem nějak negativně založená. Poslední dva roky bych řekla, že ze mě číší čirá pozitivita a štěstí, ale občas se to prostě posere na hromadu. Školní neúspěchy se snoubí s neúspěchy doma. Domácí neporozumění a nepohoda se potká se zdravotními problémy a do toho všeho hormony. To by jeden brečel

Jo a nikdo moje články nekomentuje... Asi je to dobře, protože by mě negativní komentář ještě rozbulel

Na sv.Valentýna

Jsem češka, pro mě je dnem pro velká milostná vyznání 1. máj. Na toho velkého Valentýna se u nás nikdy moc nehrálo. Dokud jsem žila svým životem staré panny, říkala jsem si, že jednou, až bude s kým tak budu Valentýna slavit v záplavě srdíček, romantickou večeří při svíčkách a nekonečnou procházkou při západu slunce. Ale ejhle. Stará panna naštěstí už nejsem, ale po prvním Valentýnském fiasku jsme se dohodli, že je to trochu pod úroveň. Říkat si jak se máme rádi jen v ten jeden den a dávat si to najevo. To už mi připomíná dušičky, kdy si všichni musíme povinně vzpomenout na své zesnulé blízké a jít na hřbitov. Po oba tyto svátky mají květinářství rekordní tržby a lidé špatnou náladu. Ale o tom jsem původně psát nechtěla.

Původním námětem tohoto článku byly včerejší promrhané dvě hodiny (resp. dnešní časně ranní). Po celodenní psychické dřině jsme se rozhodly se spolubydlou u něčeho se odreagovat. Volba padla na loňskou filmovou novinku - Na sv. Valentýna. Nedívejte se na to! Nedělejte to! Je to jen přehlídka amerických herců s naprosto plochou zápletkou (resp. žádnou). Příběh je jen tak sestříhaný, aby se zdálo, jak je komplikovaný. Vtipná scéna byla jedna. Slovo "láska" se tam obemílalo pořád (asi proto, že to bylo na sv. Valentýna), ale nějak ztrácelo význam. Romantika v tom už nebyla žádná. Nevím, jestli jsem nějak otupělá, ale přišlo mi to jako kýč. To už v hollywoodu nedovedou natočit dojímavej romantickej film?

Nejsem zapšklá, jsem dokonce hluboce zamilovaná, ale tenhle film ani zdaleka nevystihoval žádnou z podob, kterých láska pro mne nabývá. (a tahle věta se mi taky povedla dost kýčovitě, co?:-D)

den tak nějak na prd

Na to jak jsem si ráno pohnojila svou ekonomickou kariéru, se zbytek dne vyvíjel dost pěkně. Skvělý oběd s mým "I am the shoulder you can cry on" a pak nabídka od Michalovy maminky, jestli nechci poslat po Míšovi řízek :) takový nabídky se přeci neodmítají! Ta spravedlnost na světě přeci jen je.